Článek
Co se vám honí hlavou po tomhle životním úspěchu?
Je to úplně šílený, neskutečný, strašně krásný. Obrovská odměna za celou sezonu i pro všechny, co mi pomáhají a starají se o mě. Musím zmínit skvělé rodiče, bez kterých bych tu nebyla, svůj tým, všechny partnery a děkuju i reprezentačnímu trenérovi Petru Dlaskovi, který se o mě v sezoně skvěle staral.
Jak se vám jelo na blátivé táborské trati?
Byla neuvěřitelně těžká. Takový Tábor jsem ještě nezažila. S blátem jsem počítala, ale takhle těžký dutý bláto jsem opravdu nečekala. Tak lepivé fakt nebývá. O to víc mě ale medaile těší, protože byla fakt těžce vydřená.
Bylo složité vyrovnat se s tlakem veřejnosti? Byla jste největší domácí nadějí na medaili.
Slýchala jsem to ze všech stran, sama od sebe jsem měla velká očekávání. Bylo to náročné, ale nebyla jsem nervóznější než obvykle. Brala jsem to jako každý jiný závod. Těšila jsem se, věděla jsem, že natrénováno mám. Byla jsem přesvědčená, že patřím dopředu.
A to jste potvrzovala už od prvních metrů. Jen suverénní Britka Bäckstedtová byla nad vaše síly.
Odjela nám hned od začátku. Je od nás odskočená, což ukazovala celou sezonu. Musela by to být velká náhoda, aby byla k poražení. Já se soustředila na bitvu o druhé místo s Leonie Bentveldovou. Snažila jsem se zjistit nějaké její slabší místo. Byla jsem připravená zaútočit v posledním kole, naštěstí k tomu ani nedošlo, protože vznikla mezera už dřív. A tak jsem si mohla vychutnat cílovou rovinku. Dopadlo to krásně, je to obrovský úspěch.
Jelo se v nádherné domácí atmosféře lépe?
Stoprocentně. Díky divákům jsem ani necítila bolest na trati. Krásná kulisa, ohromně mě hnala a ani jsem si nepřipouštěla, jak mě všechno bolí. Fanouškům patří obrovský dík, snad si závod užili stejně jako já.
Kristýna Zemanová v akci
Jakou plánujete oslavu?
Nějaká bude, ale nic velkého, žádný alkohol. Sezona nekončí, ještě odjedu dva závody v Belgii. Oslavíme to pořádně až po sezoně. Tenhle úspěch mě ale obrovsky motivuje. Znamená to ale, že budu muset mít pro příští rok ještě vyšší cíle.
Takže zlato?
Bylo by to krásné, ale bude to ohromně těžké. Přiskočí další holky, ty z ročníku 2006 jsou hodně silné. Konkurence bude ještě větší. Už teď se ale těším. Je mi skoro líto, že sezona pomalu končí, hrozně rychle to uteklo. Slibuju ale, že budu v dalších měsících zase makat na sto procent, aby ty další ročníky byly ještě lepší.
Až se těžko věří takovému progresu, když jste v juniorkách chtěla se sportem skončit.
Když si na to vzpomenu, chce se mi až brečet, že jsem chtěla skončit. Že jsem přišla za rodiči s tím, že už na kole nechci jezdit a ať ho táta prodá. Kdybych tohle všechno nezažila, určitě by mě to strašně mrzelo. Kolo je náplní mého života a bez něj by byl můj život prázdný. Tyhle myšlenky už jsou ale naštěstí dávno pryč.
Zatímco vy prožíváte průlom mezi elitu, česká legenda Zdeněk Štybar se dnes s kariérou loučí. Co byste mu vzkázala?
Ať si poslední závod užije. Zdeněk je pro mě obrovskou motivací už od prvního momentu, co jsem si sedla na kolo. Neskutečný závodník a člověk. Když jsem ho teď měla možnost víc poznat, zjistila jsem, jak výjimečný je člověk. Obětavý, povídá si s námi, je nám pořád k dispozici. Se všemi si projel trať, na všechny počkal. Jeho cenné rady jsem se snažila využít. Koukala jsem, jakou jezdí stopu, je ohromně zkušený závodník. Moc si ho vážím.
