Raboň se nechtěl jen tak plácat, a proto končí: Zajistil jsem se a nemusel brát cokoliv

Šlo to spíše postupně. Na přelomu července a srpna, kdy mi můj bývalý tým Specialized Racing oznámil, že novou smlouvu nedostanu, se to zlomilo. Já byl po přestupu na horská kola nadšený. Po druhém místě na Cape Epic se zdálo, že podepíšu dlouhodobější smlouvu a budu se horským kolům věnovat několik let. Ale tým zahrnuje asi osm disciplín a museli v rozpočtu z každého odvětví ubrat.

Jednal jsem s jinými týmy. Každý bere jezdce ze své země nebo na základě marketingových trhů. Nabídky prostě nebyly tak zajímavé. Když jsem si okusil Cape Epic, jel jsem mistrovství světa či Evropy, tak jsem se nechtěl někde jen tak plácat.

Když jsem nejbližším říkal, že asi ukončím kariéru, zmínil jsem se i bývalému manažerovi Tonymu Romingerovi. Poptával se, ale trh je přesycený. Existují jisté zákonitosti. Belgická stáj chce osmdesát procent Belgičanů, Kaťuša preferuje ruské jezdce. Česko navíc pro firmy představuje malý trh, tudíž nikdo nemůže bouchnout do stolu, že v týmu chce konkrétní jméno. Měl jsem něco z druhé a třetí divize. Jenže nebyla tam výzva z pohledu výsledků. A upřímně šlo i o menší smlouvy z finančního hlediska. Ale já se během kariéry nějakým způsobem do budoucnosti zajistil. Nemusel jsem brát cokoliv a podepsat všechno, co bylo na stole.

Celou svoji kariéru jsem naštěstí nebyl zraněný, ale na druhou stranu, jak jsem šel ze sezóny do sezóny, byl jsem hodně psychicky opotřebovaný. V top týmech jsem byl sice brán jako domestik, ale ročně jsme vyhrávali padesát šedesát závodů a tlak byl extrémní. Když si teď sednu na kolo, jedu hodinu a půl. Nejsem pod tlakem, že musím šlapat pět hodin.

Ano. Za poslední tři měsíce, když už bylo rozhodnutí definitivní, jsem na kole seděl asi šestkrát. Chodím pravidelně hrát hokej, florbal, jdu si zaběhat. A věnuji se dceři, která se nám narodila v loňském roce.

Založil jsem si firmu Raboň cycling. Budu prodávat omotávky a gripy, dále pak testovat oblečení Kalas a fungovat jako ambasador Specialized. Nebráním se v budoucnosti ani roli cyklistického manažera. Ale jsem docela opatrný. Nechci si nasmlouvat deset značek pro zastupování, investovat obrovské peníze, a pak se nevěnovat ničemu na sto procent.

Práce domestika není doceněná, ale nebudu si stěžovat. Není v Česku mnoho lidí, kteří absolvovali sedm Grand Tour. Četl jsem přirovnání Leopolda Königa, že přestup do Sky je jako ve fotbale Real Madrid. Já jezdil devět let pro Manchester United nebo Barcelonu. Jenom prostě každý nemůže být Messi. Tým musí mít i obránce.

Všichni ten závod znají. Cyklisté i lidé, kteří cyklistice nefandí. V sezóně 2009 jsem byl hodně vytěžovaný ze začátku roku. Byl jsem v nominaci dvanácti lidí, ale sám jsem řekl sportovnímu řediteli, že nechci jet. Cítil jsem se vyčerpaný. Věděl jsem, že kolegové na moji pozici jsou na tom lépe. Nechtěl jsem tým třeba po deseti dnech oslabit a dělat ze sebe blbce. Věřil jsem, že Tour de France ještě vyjde. A nevyšla.

Je jich více. Pokud vyberu tři, tak určitě titul mistra Evropy do třiadvaceti let, jenž mi otevřel dveře mezi elitu. Pak celkové vítězství v závodě Kolem Murcie. V roce 2010 si jej za přípravu zvolily hvězdy jako Wiggins, Armstrong či Meňšov. Já dostal volnou ruku od týmu, porazil je všechny v časovce a vydržel s nimi v horském dojezdu. Wiggins mi říkal, že chtěl vyhrát, nikoliv to jen objet. To uznání bylo velké. A pak Cape Epic, kde jsem byl pod tlakem, jak přestup ze silnice zvládnu a zda to totálně nepos... Byli jsme druzí, což byl v konkurenci nejlepších maratónců super výsledek.