Článek
Jaké pro vás je být aktuální českou cyklokrosovou jedničkou?
Tuhle roli si moc užívám. Dělá mi to dobře. Mám takovou povahu, že musím být ve všem nejlepší. (usmívá se) Nečekala sem, že už letos udělám takový pokrok. Ale tým mi zajistil skvělé podmínky. Srovnatelné jako mají nejlepší Nizozemky a Belgičanky. Navíc jsem zvýšila tréninkové dávky a zapracovala jsem i na regeneraci. Vyplácí se to.
Neobvyklé je, že si tréninky řídíte úplně sama. Nepotřebujete vedení a zpětnou vazbu?
Když mi někdo poradí, jsem za to vděčná. Ale svoje tělo znám nejlíp a vím, co potřebuju. Načetla jsem si spoustu knížek, článků i spisů. Na téma trénování jsem psala i maturitní práci, takže jsem v tom ležela fakt dlouho. Přehled mám a věřím, že tréninky vedu systematicky a že mají hlavu a patu. Pomáhá mi to hlavně v psychické pohodě, která je zásadní.
Vždycky máte dostatek motivace pro tréninkovou šichtu?
Naštěstí jsem taková, že když si něco naplánuju, tak to prostě musím splnit. I když prší nebo sněží. Umím si naložit. Vymýšlím si velké výzvy a pak si často i nadávám, jak těžké jsem si to udělala. Po tréninku musím vědět, že jsem do toho dala sto procent. Jinak mě tlačí svědomí.
Čím si vás vůbec cyklokros získal? Často je to nemilosrdná dřina v nelítostných podmínkách.
Je pravda, že si kolikrát říkám, jestli mi to za to vůbec stojí. Jezdit v zimě, v dešti a v blátě. Ještě jak mám bílý dres, tak si ho musím dvě hodiny drbat, aby zas nějak vypadal. (směje se) Na silnici se taky ráda projedu a přes léto absolvuju nějaké závody, ale cyklokros je moje láska. Zbožňuju ježdění v terénu i běhání. A tohle cyklokros skvěle spojuje. Když mi ho ukázal Petr Dlask (vicemistr světa z MS v Táboře 2001), hned mi přirostl k srdci.
Ani občasné pády vám nevadí?
Dějí se dnes a denně, ale kdo neriskuje, cíl nesplní. Naštěstí se většinou padá do měkkého. Akorát když jsem v patnácti letech zkoušela skákat přes překážky a přeletěla jsem přes řídítka, nedopadlo to ideálně. Měla jsem nové kolo, takže jsem ho držela do poslední chvíle a skoro jsem si zlomila čelist. Strávila jsem týden v nemocnici, ale nakonec nic hrozného.
V juniorské kategorii jste se trápila. Díky čemu teď prožíváte výsledkový průlom?
Našla jsem svou vlastní cestu. Je pravda, že v juniorkách mi to vůbec nešlo, a dokonce jsem chtěla s cyklokrosem skončit. Ale postupně přišly tři zdravotní problémy krásně po sobě. Covid, angína, a když jsem se vrátila, tak jsem si přetížila vazy v koleni. Najednou jsem dohromady byla tři měsíce bez sportu. Uvědomila jsem si, co je pro mě v životě důležité. Kdybych skončila, neměla bych co dělat. Zase mě to namotivovalo a získala jsem novou chuť.
A teď budete na mistrovství světa v Táboře útočit na cenný kov v kategorii do 23 let.
Díky bohu, že to takhle dopadlo. Dostávám odměnu za veškerou práci a dřinu. Když se o tom doma bavím s rodiči a přemýšlíme, o co všechno bych přišla, tak bych svému tehdejšímu já skoro až nafackovala, že jsem vůbec uvažovala o konci.
Máte v hlavě únorový domácí šampionát?
Tolik se k němu neupínám, ale samozřejmě se těším na domácí atmosféru. Snad mě nakopne. Vnímám, že budu trochu pod tlakem, snad ho ustojím. Fanoušci jsou hladoví po úspěchu a já mám sama od sebe velká očekávání. Chci zopakovat zisk medaile. Ráda bych taky měla jiný kov než bronz. Sezona je ale pro mě důležitá celá. Potřebuju mít víc cílů, protože když ten hlavní nevyjde, člověk je pak příliš zklamaný.
Takže chcete udržet elitní desítku v celkovém pořadí světového poháru?
Hodně mě to láká, o tom se mi ani nesnilo. Mimochodem i peníze jsou za to dost slušné. Ale závodů je hrozně moc po celém světě, že se ani nedá stihnout všechno objezdit. Zvažuju, jak to bude kolem Vánoc. Mrzí mě to, ale něco budu muset vynechat a asi se pořadím trochu propadnu.
