Článek
Brněnský rodák se prosadil do juniorské reprezentace, a dokonce vyhrál etapu na Závodu míru mládeže. Mezi elitou se v tomto prestižním klání však nakonec neukázal. Třeba i kvůli tomu, že měl v roce 1984 odcestovat na olympijské hry do Los Angeles. Jenže bojkot východního bloku ho o akci světového formátu připravil.
A ještě víc posílil jeho myšlenky na emigraci z Československa, o níž uvažoval už od juniorských let. „Jako mladé kluky nás samozřejmě zajímaly víc holky než politika... Při častých závodech na Západě si ale nešlo nevšimnout, že ‚jejich' sportovci mají otevřenou cestu k profesionálům, zatímco nás po aktivní kariéře čekal pouze návrat do socialistické reality," vzpomínal Palov.
K útěku se odhodlal společně s kolegou Vladimírem Dolkem při zájezdu brněnské Dukly do Velké Británie v roce 1986. Měl přislíbenou pomoc o australské cyklistické federace, kde plánoval zakotvit, ale večer před odjezdem se cíl zájezdu změnil na Itálii. „Bylo nutné začít improvizovat," usmál se Palov.
„Na zpáteční cestě jsme zastavili ve Vídni na ‚shopping'. Z vedoucího zájezdu se mi podařilo vymámit pasy pod záminkou potřeby pro výměnu peněz. Když všichni odešli, vzali jsme s Láďou klíč od duklácké Avie schovaný pod předním kolem, vytáhli z auta naše zavazadla a kola a na sedadle nechali zprávu, ať na nás zbytek výpravy zbytečně nečeká," vyprávěl.
Na kole poté přejeli do Německa, kde jim strýc pomohl vyřídit dočasné povolení k pobytu. A pak se během tří měsíců dočkal vysněné Austrálie. Znovu mu však smolně unikla účast na olympiádě. V Soulu už chtěl startovat jako australský občan. „Občanství jsem ale mohl dostat až po dvou letech rezidence, což směrem k olympiádě nevycházelo o pár týdnů a úřednici odmítli udělit jakoukoliv výjimku, přestože se do věci vložil i federální ministr sportu," líčil Palov.
A tak začal ještě na pas ČSSR žádat o víza do západní Evropy s cílem uchytit se v profesionálním pelotonu. „Koncem března 1987 jsem se objevil v Londýně s kolem, kabelou, 500 librami a víceméně žádným plánem," vzpomínal s úsměvem. Ovládl však dva amatérské závody a obdržel nabídku v týmu ANC Halfords, s nímž dokonce ještě ten rok zamířil na onu Tour de France.
„Po startu v západním Německu se jelo takové tempo, že pozdější vítěz Stephen Roche poznamenal, že jestli takhle budeme pokračovat, tak do Paříže dojedou všichni v rakvích. Navíc to byla jedna z nejdelších Tour v historii (4231 km) a člověk se skoro až bál pomyslet na to, že do cíle skutečně přijede," popisuje. Nejtěžší závod ale zvládl a do cíle dojel na 103. místě.
Jeho profesionální anabáze měla však krátkého trvání. Tým zbankrotoval a po krátkém angažmá v Belgii se i kvůli špatnému příjmu rozhodl skončit a přestěhovat se zpátky do Austrálie. Začal podnikat, vybudoval úspěšný cyklistický obchod. V roce 2000 ho prodal, dodělal si vysokou školu a pustil se do finančnictví. A dodnes žije v Austrálii ve státě Queensland a užívá si života. „Teplé podnebí i životní přístup lidí, kteří jsou tu vcelku relaxovaní a nikdo nic moc neřeší, mi vyhovuje," pochvaloval si Palov.
