Článek
Oba jste několik let působili a žili v zahraničí, kde jste se usadili po návratu domů?
Jan: Zase spolu v rodinném domku v Králově poli. Já mám ale chatu v Čenkovicích, kde žiju podstatnou část roku, takže o domek se stará brácha.
Jindřich: Také mám chatu v Čenkovicích, ale nejsem tam tak často, proto mám čas na náš společný barák (smích).
Dvacetkrát jste se stali mistry světa v kolové. Je mezi těmi tituly nějaký, který stavíte nejvýš?
Jindřich: Samozřejmě vzpomínáme hodně na ten první z roku 1965, který jsme vyhráli v Praze. Asi nejvíc si ale ceníme toho posledního, tomu však předcházelo období, kdy jsme po čtrnácti titulech dvakrát prohráli s německými bratry Steinmeierovými. Tehdy se, jak je u nás módou, začalo říkat, že Pospíšilové už na to nemají, takže by měli jezdit na světové šampionáty mladší. Jenže náš zlatý trenér Rudolf Hart, který nás vedl celou kariéru, se šéfům z ČSTV postavil, a řekl, že pojedou ti, kteří získají domácí titul. Dokud nás někdo neporazí, nemá na světovém šampionátu co dělat.
Jan: To nás tak nebudilo, že jsme dál bojovali a získali ještě další světové tituly. Bylo to ale rok od roku těžší, kolikrát jsme vyhráli o fous. Štěstí ke sportu patří a přeje připraveným. A to my jsme byli. Poráželi jsme o generaci mladší soupeře. Brácha už chtěl končit dřív, ale nechal se přemluvit, že počet titulů zaokrouhlíme na dvacet. Před šampionátem v Ludwigshavenu v roce 1988 jsme ale řekli, že po něm skončíme, i kdyby ten jubilejní titul nevyšel.
Jan a Jindřich Pospíšilovi během slavnostního vyhlášení ankety Sportovec roku 2018.
Vlastimil Vacek
Jindřich: Nebýt Jana, který byl nejlepší gólman na světě, tak jsme ten šampionát nevyhráli. Takže to byl i z pohledu těch předchozích titul nejtěžší. Hřálo nás, že celá hala tehdy povstala a tleskala nám. Všichni věděli, že končíme a poděkovali nám za naši dlouhou a krásnou kariéru... A my to obrečeli.
Čtvrt století téměř denně spolu. Zažili jste někdy ponorkovou nemoc?
Jan: Přímo mě sr..! (smích). To víte, že byla ponorková nemoc, vždyť jsme spolu byli celé dny, bydleli na jednom pokoji na všech akcích. Řešili spoustu věcí a neměli jsme na všechno stejný názor. To bylo o nervy. Brácha si ze mne dělal legraci, pořád mi říkal, abych se naučil chytat a měl radost z každého gólu, který mi dal v tréninku a byl na mne naštvaný za každý, který jsem dostal od soupeřů. Provokoval mě, tak jsem na sobě makal a zlepšoval se.
Jindřich: My jsme hrávali na tréninku proti sobě, každý s nějakým parťákem a šli jsme do sebe tvrdě. Trenér Hart nás prosil, ať se mírníme, že zničíme kola. O to, že se pomlátíme navzájem, mu ani tolik nešlo. Do dneška nemůžeme hrát spolu ani proti sobě žádný sport. Skončilo by to bratrovraždou (smích). Ale tohle soupeření nás posouvalo výš.
Jan (vlevo) a Jindřich Pospíšilové během slavnostního vyhlášení ankety Sportovec roku 2018.
Vlastimil Vacek
Fungovalo mezi vámi i bratrské souznění, aniž byste si řekli slovo?
Jindřich: To víte, že ano. Tenkrát se snažili nás sesadit všemožnými způsoby. Ale my soupeře válcovali svojí silou. Máme jako bratři šestý smysl. Když jsem udělal soupeři kličku a dával míč do strany, věděl jsem, že tam brácha bude. Jan zase říkal, abych soupeře tlačil k mantinelu, že odtamtud střely snáz chytí.
Jan: Bojovali jsme jako bráškové, jeden za druhého. Jak říkával trenér Hart, cedili bychom za sebe krev.
Troufli byste si ještě sednout na to speciální kolo?
Jindřich: Jasně! Hraji ještě za veterány. Porážím i o dvacet let mladší kluky. Léta ale nezastavíte. Tři minuty jedu naplno, pak vyfouknu a vadnu (smích). Ti mladší mají lepší fyzičku, jsou rychlejší.
Jan: Já už na tom neseděl asi deset let. Raději si zahraju tenis. U chaty v Čenkovicích máme lyžařský vlek, kolikrát tam sloužím a pomáhám, takže se i sklouznu na lyžích. Mezi mladými člověk tak rychle nestárne... A co se týká toho kola, vlézt bych na něj uměl, ale co by bylo potom, to nevím. Bál bych se, že spadnu (smích). Moc mě to k němu ani netáhne, po těch letech, co jsem hrál a později patnáct let trénoval ve Švýcarsku toho mám dost. Vždyť to byly nejen tréninky v týdnu, ale také víkendy plné akcí. Tím neříkám, že bych na kolovou úplně zanevřel.
| Úspěchy bratrů Pospíšilových |
|---|
| 20x mistři světa (1965, 1968-1981, 1984-1988) |
| 4x stříbro na MS (1964, 1967, 1982, 1983) |
| 1x bronz z MS (1966) |
| Jindřich byl s Jaroslavem Svobodou bronzový v 1961 a stříbrný 1962. |
| 25x mistři republiky¨ |
| 16x vítězové Evropského poháru |
| 8x Králové cyklistiky |
| 1x Sportovci roku (1979) |
Kolovou jste proslavili, udělali z ní populární sport, nemrzí vás, že vaši nástupci nejsou zdaleka tak úspěšní a tenhle sport upadl téměř v zapomnění?
Jindřich: Je mi to líto. Hrát kolovou je jednoduché, sednete na kolo a základy se naučíte. Ale kam až se dostanete výkonnostně, to je něco úplně jiného. To stojí dřinu, což se už mladým nechce podstoupit. Neradi trénují. Když řeknu mladému, aby se naučil s kolem přeskakovat míč, nechce se mu. Tvrdí, že to zvládne při zápase. Mladým chybí ctižádost. Dneska se ptají, kolik za to, a ještě nic neukázali. Když nemáte výkonnost, nejsou výsledky a nemáte ani sponzory.
Jan: My jsme vyrůstali na ulici, hráli kuličky, dělali všechny sporty a chtěli vyhrávat. Doba se změnila, mladým se nechce makat, chodit ven. Dneska neumějí ani vylézt na strom. Sport je bolí, a proto se sportem skončí. Navíc výběr sportů je mnohem širší, a záleží na tom, kdo je dokáže přitáhnout k tomu svému. V zahraničí jsem viděl, že tam se s mladými pracuje mnohem lépe a efektivněji. Když je někde populární házená, hlásí se na házenou, chodí tam parta, nebo na fotbal, a třeba i na kolovou. Talenty se pak vybírají mnohem snáz. U nás tohle chybí.
