Článek
Rodáka z baskického Eibaru přitom nadzvedla hned první deštivá etapa v Nice, kterou ovlivnila právě řada pádů. „Den před startem jsem se byl proběhnout a taky trochu pršelo. V jednu chvíli mi to na chodníku uklouzlo, že jsem málem upadl. V tu chvíli jsem si říkal: Jestli to bude takhle i v etapě, bude to problém. Když víc než deset dní neprší, tak je asfalt rázem jako led," ohlížel se za ostře sledovanou odloženou premiérou Tour.
Bývalý jezdec stájí Quick-Step či Rabobank je během Tour každý den na trati za volantem superbu jako člen týmu We Love Cycling, který stejně jako celý závod podporuje Škoda, a i na čtyřech kolech mu při úvodní etapě bylo jasné, že jde do tuhého. „Jel jsem z prudšího kopce a cítil, jak mi auto plave. V tu chvíli není místo pro cyklistiku. Jenže někteří jezdci přesto útočili. Takové riziko ale nemůžete podstoupit v první den třítýdenního závodu," zlobil se Horrillo.
Než jeho kariéru předčasně ukončil v 8. etapě Gira šílený let do šedesátimetrové strže při sjezdu z Culmine di Saint Pietro, strávil Horrillo mezi cyklistickou elitou jedenáct let. A tak může bez okolků poměry v pelotonu srovnávat. „Na jednu stranu máme mnohem lepší materiál, který přispívá k vyšší bezpečnosti. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že cyklistika je nebezpečnější sport, než když jsem byl profesionálem já," soudí bez okolků.
Proč? „Je tu generace cyklistů, která nectí stejná pravidla jako my. Existovaly nepsané zákony, které se dodržovaly. V každém týmu byl závodník, od něhož jste se učili. Dnes cítím ztrátu respektu a rostoucí agresivitu. Tlak ale přichází i od týmových šéfů. A jezdci jsou občas jako roboti, dělají to, jaké mají instrukce. Takovou cyklistiku nemám rád," nebere si servítky Horrillo.
Vítězné gesto Pedra Horrilla po etapovém vavřínu při závodu kolem Katalánska v roce 2005.
Větší riziko navíc na cyklisty číhá i na silnicích, které kvůli regulaci aut parcelují ostrůvky u přechodů, kruhové objezdy, retardéry, zúžení a další „road furniture". „Tahle opatření se dělají pochopitelně proto, aby se zvýšila bezpečnost chodců, se závodní cyklistikou si netykají. Je to smutné, ale je to tak," poznamenal Horrillo k „evoluci" na silnicích.
Tabu zlomil na dně propasti
Každý vážný pád - jako byl třeba strašidelný karambol Fabia Jakobsena při srpnovém závodu Kolem Polska - si totiž bere osobně, vzpomínky na vlastní boj o život nepřipomínají jen stále viditelné jizvy po celém těle. „Tehdy mi trvalo dva a půl roku, než to pro mě přestalo být tabu," prozradil táta dvou kluků, který byl po nehodě v kómatu a lékaři nestačili počítat počet zlomenin. V průběhu jeho rekonvalescence navíc zemřel během Gira v roce 2011 Belgičan Wouter Weylandt. „Ten moment si budu pamatovat do konce života, následujících několik týdnů pro mě bylo nesmírně bolestivých. Na druhou stranu mi to trochu pomohlo pochopit, jaké štěstí jsem měl," říká.
S vnitřními běsy se nakonec Horrillo rozhodl vyrovnat po svém. „Zbavit se traumatu mi pomohla až má osobní pouť na místo nehody. Prostě jsem se sebral, sedl do starého mercedesu a jel dva tisíce kilometrů do Itálie. Manželce jsem jen řekl, ať se nebojí, že se vrátím. Na místě jsem pak dělal přesně to samé jako v osudný den. Bydlel jsem ve stejném hotelu. Ráno jsem sedl na kolo a z místa startu jsem jel po trase etapy. A hledal zatáčku, kde se vše odehrálo," líčil.
„Do strže se nedalo sestoupit, tak jsem vezl na zádech sto metrů lana. Na místě jsem ho uvázal za strom a když jsem dolů slanil, jasně jsem cítil, že tady jsem se narodil. Nevím, jestli jsem tam byl deset minut, nebo dvě hodiny. Byl listopad, dost jsem mrznul, ale byl jsem neuvěřitelně šťastný. Ten den jsem své tabu zlomil," dodal Horrillo.
