Od hokeje přes běh, překonal i smrt syna. K triumfu Kanaďana na Tour vedla dlouhá cesta

Když mu bylo 14 let, snil o tom, jak jednou bude válet na hokejovém kluzišti na levém křídle v sestavě Toronta v NHL. Jenže sny vzaly za své a se svou výškou 175 centimetrů se Woods dal na atletiku, kde v mládí patřil mezi nejlepší na americkém kontinentu. Vždyť v roce 2005 zaběhl kanadský juniorský rekord na míli i 3000 metrech a na patnáctistovce ovládl juniorský panamerický šampionát.

Jenže ho zastavila únavová zlomenina v levé noze a po dvou operacích se začal připravovat na kole. Kamarádi ho přemluvili, ať si zkusí nějaké závody. A tak se z něj stal cyklista. První profesionální smlouvy se dočkal až v roce 2013, kdy mu bylo 27 let, a do World Tour pronikl ještě o tři roky později.

Ty největší úspěchy si vyjel až poté, co v roce 2018 prožil rodinnou tragédii. Při porodu mu totiž zemřel syn, jenž měl dostat jméno Hunter. A Woods pro něj začal lovit cenná vítězství, už dva měsíce poté mu daroval první etapové prvenství na Vueltě, kde zvítězil i o dva roky později.

Na nejslavnějším závodě světa, Tour de France, však zazářil až při své čtvrté účasti. „Nevěřím tomu, že jsem dokázal vyhrát etapu. Je to opravdu speciální. Jsem na sebe i tým opravdu hrdý," radoval se vrchař ze stáje Israel-Premier Tech. „V říjnu mi bude 37 let, mládnout už fakt nebudu. A teď jsem si splnil sen," rozplýval se.

Vítězství na legendárním vrcholu Puy de Dome, který se do repertoáru Staré dámy vrátil po 35 letech, se však nerodilo vůbec lehce. Zkušený Kanaďan totiž nezachytil nástupy ve vedoucí skupině a na úpatí kopce ztrácel na vedoucího Američana Jorgensona dvě minuty. Poslední čtyři kilometry prudkého stoupání byly ale nachystány přesně pro něj.

„Kéž bych mohl říct, že jsem to takhle plánoval," usmál se Woods. „Nezahrál jsem své karty ideálně, ale zůstal jsem trpělivý. Jel jsem si vlastní časovku až na vrchol. Díval jsem se před sebe na silnici a snažil se najet čas na Jorgensona," popisoval Woods.

Vedoucího muže závodu dostihl pouhých 450 metrů před cílem a nakonec si suverénně dojel pro triumf. To vše v tichu magické sopky, v posledních kilometrech totiž z bezpečnostních a logistických důvodů chyběli podél trati fanoušci. „Bylo to zvláštní. Nejdřív mi z atmosféry pískalo v uších, pak bylo úplné ticho. Ale je paráda vyhrát na tomhle ikonickém kopci, snad se sem ještě vrátíme," doufá Woods.

Jeho zdrcený hlavní soupeř nakonec dojel až čtvrtý. „Kilometr před cílem jsem se začal cítit úplně prázdný. Nedokázal jsem ze sebe už nic vymáčknout a Michael mě převálcoval," mrzelo Jorgensona.