Můj život už neřídí kolo, říká vítěz Tour de France, jehož zradilo koleno

Vůbec, ani trošku! Miloval jsem životní etapu v sedle kola. Ale teď jsem absolutně ponořený do nové práce. Jasně, jsem šťastný, když se mohu vrátit a být součástí Tour jako ambasador Škody. Ale bez profesionální cyklistiky mám čas na všechno. Už můj život neřídí jízda na kole, ale řídím si ho já sám.

Otevřel jsem obchod zaměřený na cyklistiku v Lucemburku. Prodáváme dětská kola, městská, elektrokola, pochopitelně silniční. A všechny doplňky, na které si člověk jen vzpomene. Sortiment je široký. Součástí je i kavárnička a něco jako muzeum připomínající moji kariéru.

No, mám o patnáct kilogramů více než v době profi kariéry. Ale snažím se udržovat. Docela hodně plavu. Pravidelně jezdím na kole. Jde i o moji hlavu, psychické uvolnění. Ale nezávodím už na žádné úrovni. S tím jsem seknul. Ani trošku mi to nechybí. Navíc mám dvě děti, ženu... Ne, kolo vážně není moje priorita v tuto chvíli. Navíc jsem vážně velmi zaneprázdněný. Mám plány na další projekty, také prohlubuji spolupráci se Škodou.

Všichni lidé mají Tour spojenou jenom s obrovskou slávou. Já se snažím vysvětlovat, že to není jen o vítězstvích. Jde o děsnou dřinu, hroznou! Hodiny tréninků, pak dvousetkilometrové etapy v dešti, v chladu, v příšerných podmínkách. A na konci je jenom jeden člověk, který vyhraje. Jeden! Vybavují se mi ty krásné vzpomínky, ale nezapomínám ani ty špatné.

Absolutně. Možná to ale nebyla Tour samotná, spíše příprava. Všechny tréninky, schopnost naučit se pracovat s psychickým tlakem, věřit v sebe, nebát se dělat velká rozhodnutí. Mluvím pochopitelně o stránce charakterové. Zcela jinou věc představuje ten mediální kolotoč a všechny bonusy, co vítězství přináší. I toto přineslo kompletní změnu zaběhnutého života.

Ani náhodou. Stojíte na pódiu na největší sportovní akci světa. Nepopsatelný zážitek. Neměl jsem na sobě žlutý dres, ale byl jsem tam. Když se někdo podívá do výsledků, jsem první. A nikdo neřeší, jestli jsem byl v Paříži na stupních ve žlutém.

Začal jsem profesionální kariéru v osmnácti. Mnozí kluci naskočili na top úroveň o čtyři roky později, někteří dokonce o pět či šest. Měl jsem dlouhou kariéru. A závodil na nejvyšší úrovni jedenáct let. Končil jsem kvůli operaci kolena po pádu právě na Tour de France. Pak už to v sedle nikdy nebylo jako dřív. Konec byl jasnou volbou.

Věřím, že všichni kluci v balíku vědí, kdo jsem. Ale nejsem typ, který ráno obchází týmové autobusy. Když se vidíme, popovídáme si. Uvědomuji si svoji roli. Oni všechnu energii soustředí na kolo a já je neruším. Nejsme na dvouhodinovém kritériu, kde je čas klábosit.

Myslím, že jsme dobří přátelé. Mám Romana vážně rád. Naše souboje byly skvělé. Začínali jsme společně, byli jsme na stejném levelu. Má výbornou kariéru. Zlepšil se, ale v určitém bodě jakoby se zaseknul. Neumím to pojmenovat, ale něco mu chybí. Nemůžete být na top úrovni deset let, jde o periodu čtyř pěti let. On je velice dobrý vrchař. Měl by se zaměřit na vítězství v etapě. Když ovládnete jeden den na Tour, je to nezapomenutelné. Alespoň v mých očích je to více než umístění v top desítce.

Ráno vstáváme vždy velmi brzy. Někdy jedu s hosty na cyklistickou vyjížďku. Po snídani mířím autem do startovní vesničky. Chodí za mnou žurnalisté, děláme rozhovory. Etapu sleduji vždy z auta, kde máme vysílačku i televizní přenos. Něco k obědu mám vždy s sebou. V prostoru cíle analyzuji etapu pro hosty. Hodně času člověk tráví v autě, protože ubytování je někdy třicet minut od cíle či startu etapy, někdy ale také třeba dvě a půl hodiny. Ale je to mnohem lepší být zde v téhle roli než jako závodník. Nemám žádnou zkušenost s ničím těžším, než je Tour de France. Tady praskají klíční kosti, nohy, kolena. Vím, o čem mluvím. Je to nejnáročnější věc, kterou jsem poznal. Moje nynější náplň je brnkačka. Jen jsem jako cyklista mnohem více spal. Ale to jen proto, že jsem byl mnohem unavenější.