Článek
Za osm dní je třeba zdolat 691 měřených kilometrů při více než 15 tisíc výškových metrech. Pochopitelně v časovém limitu. „Označení v podobě hobby jezdců zní strašně hanlivě. Jsou ochotní utratit hodně peněz, aby překonali limity a zažili něco neopakovatelného, byť mnohdy jsou zážitky hodně nepříjemné. Kde my jedeme čtyři hodiny, amatéři třeba osm. Vím, jak náročná je trasa pro nás, co teprve pro ty kluky vzadu," říká Kristián Hynek, český profesionál, který závod v roce 2014 ovládl.
Neexistuje žádný osobní masér, mechanik natož pak kuchař. Spaní je zajištěno ve stanech. Profily jednotlivých etap jsou drsné. „Jde závod, který dokonale prověří technickou i fyzickou zdatnost jezdců," varuje všechny olympijský šampión Jaroslav Kulhavý, který se na Cape Epic chystá potřetí. Předešlé dva starty v letech 2013 a 2015 proměnil v triumf.
Přes všechny nástrahy je rok od roku o místa na startu doslova rvačka, ale z hlediska zajištění pořadatelé mohou akceptovat jen určitý počet bikerů. A stále větší popularitě se těší bitva v Jihoafrické republice i v Česku mezi amatéry.
„Určitě je v životě důležité mít rodinu, děti, ale Cape Epic je krok za hranice všednosti. Prostě něco absolutně nestandardního. Ale nikdy jsem nesehnal parťáka, který by se mnou jel. A letos jsem měl kliku, že mě oslovil David Hromada už se zajištěným startovním číslem," říká Zdeněk Löffelman. Pracuje jako manažer, což je v přípravě na tak drsný závod značná výhoda.
„Dopoledne mohu jít na kolo, odpoledne do kanceláře. A když se cítím unavený, mohu pracovat z domova," vysvětluje. Příprava na tak drsný závod totiž začíná vlastně se značným předstihem. „Několik posledních roků strávím na kole sedm set hodin, najedu přibližně čtrnáct tisíc kilometrů. Padesátikilometrové závody člověka omrzí. A časem zjistí, že i po pěti hodinách ještě fyzicky může," vypravuje Löffelman.
Samotná příprava zaměřená na Cape Epic pak vyžaduje ještě zvýšené úsilí. „Od prosince jsem najel čtyři a půl tisíce kilometrů na kole. Chodil jsem trénovat pětkrát v týdnu. Základ musí být velký. A protože se pohybuji v prostředí cyklistiky, vyrazil jsem třikrát na týden do tepla. Horší než samotný fyzický dril je ale vyšetřit čas na regeneraci," krčí rameny.
Netají, že rodina jeho rozhodnutí startovat na Cape Epic nebrala s nadšením. „Mají obavy. Hlavně máma mi start rozmlouvala. Klíčová je proto velmi dobrá pojistka," popisuje Löffelman, čímž se dostává do finanční sféry. „Jde přibližně o sto dvacet tisíc na osobu, není to žádná legrace."
Odměnou jsou drsné trasy, pro jezdce na chvostu pak hodně prachu či v případně nepříznivých povětrnostních podmínek brodění bahnem. „Je potřeba jet v klidu, protože když se blbne, vznikají defekty. Podle předpokladů bychom měli denně strávit v sedle mezi šesti a sedmi hodinami," předvídá Löffelman. „Každou etapu jsem si prošel dvakrát. A netajím, že při pohledu na mapu mám lehké mrazení. Dosud jsem jel maximálně pětidenní závod, tudíž jsem zvědavý, jak bude tělo reagovat při dalších etapách," krčí rameny.
A strach má z jediné věci... „Nejvíc se bojím spaní ve stanu. Stejným způsobem jsem nocoval asi třikrát v životě," směje se Löffelman. Jenže možnost ubytování v nemovitostech blízko trati je velmi nákladná, šance projmout obytný vůz pak nereálná a finančně nedostupná.
Pravidlo pro výběr stanů, v nichž jsou od pořadatelů matrace, je prosté: kdo dřív přijede, má právo volby. „Úkol je rychle šlapat do pedálů, pak vybrat stan, rychle vyprat, najíst se, zkusit najít volno na masáži od pořadatelů, pak se navečeřet, připravit zavazadlo, jehož přepravu zajišťuje pořadatel, a do devíti usnout," nastiňuje plán osmi dnů v sedle horského kola na tratích v Jihoafrické republice.
Po nedělním startu bude pro všechny zúčastněné v kategorii amatérů největší odměnou finiš následující neděli. „Nejde o čas a pořadí, ale o zážitek a naplnění snu," vystihuje smysl startu Löffelman.
