Křivda a bezmoc urychlily konec skvělé závodnice, s partnerem ji spojila tragédie. Utekla jsem do lesa, říká

Takřka na samotě v penzionu v přírodě plynou její další dny. Už jen ve vzpomínkách má slávu i sváry z doby závodění.

„Nechci se v tom moc pitvat. Bylo to v reprezentačním týmu na dráze. Když si holky mezi sebou často nedokážou pomoci a nehrají vždy týmově, je to smutné. Všechno pak přispívá k tomu, že se třeba až tolik nemusejí. Nebylo to nic příjemného," vybavuje si.

Lépe se paradoxně cítila v zahraničních týmech. „Zažila jsem lepší chování, vzájemnou úctu. Chovali se ke mně jako k vlastní a doma jsem často zažívala hořkou realitu. Já prostě nemám ráda, když se k sobě lidi chovají hnusně. Ubíjelo mě to," naznačuje, proč se její kroky ubíraly směrem od cyklistiky.

„Potřebovala jsem pryč. Tak jsem utekla do lesa, abych si vyčistila hlavu. Vybudovali jsme s Břeťou (trenér a manžel Břetislav Usnul - pozn. aut.) rodinný penzion prakticky na samotě."

S cyklistikou je prostě konec. Neštve ji to? „Mrzí mě spíš to, že jsme za dobu mojí kariéry s trenérem nasbírali spoustu zkušeností. Dělali jsme speciální tréninky, mohla jsem se připravovat i se špičkovými zahraničními závodnicemi. Ale když jsem skončila, nepředalo se to dál. Chyběla jakákoli návaznost a systém.

Zvažovala by návrat v případě zájmu? „Asi ne. Pohlcuje mě práce v penzionu, mám rodinu a měla bych asi pořád strach z toho, že se vracím někam, kde to třeba není lepší, než to bývalo. Nechtěla bych zažívat zklamání, které jsem zažívala jako sportovec. Takhle jsem spokojená. Navíc jsem z cyklistiky vypadla. Už je to osm let, co jsem skončila. A všechno se neustále vyvíjí dopředu," připomíná.

I ona vnímala složitosti přechodu do normálního života. „Když člověk dělá řadu let jen sport, vždycky je to složité. Roky máte stejné rituály, vše se točí kolem sportu, a najednou se musíte začlenit jinam. Je to velká změna, úplně jiný režim. Hledáte si uplatnění často mimo dosavadní obor. Ještě když jsem závodila, líbila se nám myšlenka vlastního penzionu. Kamarád, který má stavební firmu, nám to pomohl rozpohybovat. A když jsem v roce 2011 končila, stavba se dodělávala. Takže jsem věděla, co mě bude naplňovat dál," přibližuje. Bezproblémové to nebylo. „Do toho všeho přišla velká tragédie. Břeťův mladší syn Honza z prvního manželství tragicky zahynul. To nás zlomilo, nedokázali jsme pokračovat ve sportu dál. Byl to obrovský šok a dostávali jsme se z toho dlouho."

A to na samotě při budování penzionu... „Bylo to pro nás oba něco úplně nového. Neměli jsme zkušenosti. Nemohli jsme si dovolit personál, protože na stavbu padly všechny naše úspory a ještě jsme se zadlužili. Musela jsem se učit vařit i obsluhovat. Ale snažila jsem se k tomu přistupovat zodpovědně jako ke sportu. S maximální pokorou, postupnými krůčky."

Nebyla tam elektrika, voda, jen štěrková cesta. „Ale všechno se postupně podařilo a dnes to funguje hezky. Je to pro mě velké zadostiučinění."

A kolo? Ze začátku ji nelákalo ani třeba jen rekreačně. „Když jsem končila, tělo bylo dost zbídačené. Ale postupně jsem se zase začala trochu vozit. Problém je v tom, že během sezóny prakticky nemáme čas. Ale teď jezdíme hlavně se synem. V květnu dostal první kolo, v létě mu byly čtyři roky a on bez problémů zvládne 30 kilometrů v terénu. Je dost aktivní dítě a nejspokojenější je, když se může vybít na kole," nastiňuje.

Jezdí převážně na horském kole. „Ale teď v říjnu jsem slíbila známým, že s nimi pojedu na Mallorku na silničku. Už to ale není tak, že bych potřebovala hltat kilometry a lovit průměry. Spíš si to užívám. Navíc během sezóny mám toho pohybu i tak dost. Jednou jsem si vzala krokoměr, a když jsem spočítala, kolik za den nachodím při obsluhování, vyšlo to na 25 kilometrů. Pak je těžké najít sílu na kolo," pokračuje bývalá cyklistka-šampionka, která zažila velké momenty

Na který vzpomíná nejraději? „Určitě na titul mistryně světa z Dánska. Povedlo se mi něco, o čem sní každý cyklista. A ne každému se to podaří. Byla to obrovská pocta. Velkou radost mám i z titulů mistryně Evropy nebo z pátého místa v olympijské časovce z Atén. Tomu jsme obětovali strašně moc. Stupně vítězů navíc nebyly daleko, ale já na té své jízdě nenašla jedinou chybičku. Těžko šlo něco vylepšit," loví v paměti.

Vzpomínkami ale nežije, vystavenou má jedinou trofej. „Duhový dres mistryně světa visí spolu s medailí u nás v restauraci, ale jinak nic. Poháry jsou někde na půdě a lidem říkám, že z nich nerada utírám prach," usmívá se bývalá sportovkyně, která se zařadila mezi ty, u nichž vztah s trenérem přerostl v lásku. Manželi jsou už pět let.

„Samozřejmě se to vyvíjelo dlouho. Ze začátku byl náš vztah založen čistě profesionálně. Postupně se vše někam posouvalo, ale definitivně nás spojilo to, co se stalo Honzovi. Jsem ráda, že jsme k sobě našli cestu. Jsem šťastná," dodává.