Článek
Jaké pro vás byly tři týdny na Tour de France v pozici sportovního ředitele?
Už jsem si loni vyzkoušel Vueltu, takže jsem tušil, co čekat od třítýdenního etapáku. Bylo to pro mě o dost snadnější. Věděl jsem, co nachystat a jak se připravit. Všichni mě strašili, že Tour de France je prostě větší akce. O poznání víc stresující. A docela měli pravdu, hlavně co se týče pohybu za pelotonem. Je tam hromada fotografů, televizních kameramanů, policajtů. Pořád jsem musel být ve střehu, dávat pozor a taky byl v dobré pozici. Před úzkou silnicí je vždy potřeba být co nejvíc vepředu.
Takže je to podobné jako u závodníků, kteří si také stále musí hledat výhodnou pozici?
Možná to působí směšně, ale vlastně to tak je. Sice to vypadá, že přece jedu autem a můžu v klidu projet dopředu, ale někdy to fakt není sranda. Občas jedu dvěma koly ve škarpě, z druhé strany škrtám další auto nebo motorku. Jsem na to háklivý, nerad bych odřel byť jen týmový vůz. Je to velká zodpovědnost a taky stres. Ten pro nás nekončí ani po etapě, hned musíme přepnout na další den. Jako závodník jsem byl unavený fyzicky i psychicky, teď především psychicky.
Co konkrétně jste připravoval?
Logisticky jsem připravoval občerstvovačky. Dostali jsme informace, kde se můžou předávat bidony, a rozestavěli jsme lidi, které jsme měli k dispozici. Určovali jsme, kolik předávek na trase můžeme udělat a kdy bylo nutné dát závodníkům pití z auta. Na hotelu jsem taky s hlavním sportovním ředitelem Gorazdem Štangeljem obcházel závodníky a zjišťoval, jak na tom jsou a co od nich můžeme další den čekat. A při etapě jsem řídil naše první auto za pelotonem.
Roman Kreuziger ještě v roli závodníka během Gira 2018 s manželkou Michaelou. Archivní foto
Jak náročné je proplétat se davy fanoušků?
Na kole jsem se je snažil nevnímat, teď musím dávat velký pozor. Letos bylo fanoušků extrémně moc. Možná i nejvíc, co jsem kdy zažil. Po covidu se všechno vrátilo tak nějak do normálu a diváci jsou zpátky. Spousta si to jde užít jako rodinou dovolenou, ale dost z nich nejsou schopni vnímat, co se děje. Jsou třeba dost pod vlivem, musíme troubit, když ani to nepomůže, tak to holt občas odnesou zrcátka a musíme je pak narovnávat.
Incidentů na Tour letos bylo poměrně hodně. Hromadný pád po kontaktu s fanouškem, který si natáčel peloton, Pogačarův zbrzděný útok motorkou nebo připínáčky na silnici.
Připínáčky jsou samozřejmě absolutní blbost. Netuším, jestli byl naštvaný někdo z města, že mu zablokovali cestu, ale to je dost nebezpečný. Nechápu to a dost to může ovlivnit závod. Co se týče motorky, to by si měli asi pohlídat organizátoři. Vidí, kolik lidí stojí podél trati. Měli by tam mít víc policistů nebo vojáků, kteří tam třeba natáhnou lana, aby se tam dalo normálně projet. To mnohokrát nešlo.
K vidění byl opět parádní souboj Jonase Vingegaarda s Tadejem Pogačarem. Komu jste přál víc?
Sám jsem tušil, že my na celkové vítězství jet nemůžeme, protože tihle dva jsou dost odskočení. V koutku duše jsem doufal, že vyhraje Pogačar. Víc se mi líbí jeho styl závodění, je emotivní. To mi naopak u Vingegaarda trochu chybí, je moc strojový. Ale samozřejmě je fenomenální, jinak by dvakrát za sebou nevyhrál.
Tour jste absolvoval desetkrát jako závodník. Jaké bylo dojet do Paříže v nové roli?
Samozřejmě to není taková úleva. Všechno to ze mě spadlo spíš až o den později. Na místě jsem měl ještě zodpovědnost za ostatní, aby všichni v pořádku odjeli. Ale klasicky jsme si dali u autobusu pár drinků, pak jsme měli týmovou večeři. Chtěli jsme dojet do Paříže v co největším počtu. V plném se to nepovedlo, protože Phil Bauhaus to vyčerpáním v horské etapě musel zabalit, ale byla to pro nás celkem úspěšná Tour.
Šesté místo Pella Bilbaa v konečné klasifikaci bylo překvapením, že?
Trochu jo, po pádu lídra Mikaela Landy jsme museli improvizovat. Bilbao se jeho pozice chytnul výborně. Líbilo se mi, jak jsme v průběhu Tour rostli. Rozhodně lepší varianta, než abychom začali výborně a pak padali.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Do toho tři etapová vítězství, o které se vedle Bilbaa postaral také Belgičan Wout Poels a Slovinec Matej Mohorič. Jak jste to jako sportovní ředitel prožíval?
Byla to velká radost. V tom stavu, kdy makáte od rána do večera, je to motivace do další práce. Víte, že jste ji odvedli dobře. Je to povzbuzení pro celou skupinu, která se o jezdce stará.
Poels po triumfu děkoval za důvěru a podporu speciálně vám. Potěšilo vás to?
Samozřejmě. S Woutem jsem odjezdil dost závodů, tak mi udělalo radost, že se o mě zmínil. Ale nikdy to není práce jedince, vždy celého týmu.
Všichni tři etapoví vítězové hovořili v rozhovorech po triumfech hodně emotivně a výhry věnovali nedávno zesnulému švýcarskému parťákovi Gino Mäderovi. Jaká byla motivace navíc „jezdit za Gina", jak stálo také v hashtagu na vašich dresech?
Ta červnová událost byla velké neštěstí a nepříjemnost. Gina jsem znal, už když přicházel mezi profesionály. Teď jsme k sobě měli blízko. Prožili jsme si těžké období, na druhou stranu to celý tým semklo. Fungujeme na rodinné bázi. Všichni jsme si nablízku. Jezdcům jsme nabízeli, že si s námi můžou kdykoliv popovídat. Taky jsme měli k dispozici psychologa, kdyby se třeba báli ve sjezdech. Tahle extra motivace nám nakonec asi trochu pomohla.
