Konec kariéry ve 22 letech? Komplexní balíček důvodů, vysvětluje cyklista Řepa

Jak se po pár dnech od zveřejnění ohlížíte za svým rozhodnutím skončit v tak mladém věku kariéru?

Zaprvé musím říct, že to rozhodnutí se netvořilo ze dne na den. Přemýšlel jsem nad tím pár měsíců. Před měsícem na závodech v Portugalsku jsem o těchto myšlenkách řekl poprvé týmu. A teď jsem se definitivně rozhodl a zveřejnili jsme to. Reakce jsem dostal úžasné. A bylo jich ohromně moc. Víc, než jsem čekal. A asi i víc, než bych chtěl. Radši bych, kdyby se tahle novinka spíš přešla a tolik lidí bych nezajímal.

Proč se zrodila idea na konec?

Nedovedla mě k tomu nějaká konkrétní situace. Byl to postupný vývoj myšlenek. Ani nemůžu říct, že je nějaká hlavní příčina. Je to komplexní balíček důvodů. Osobních, zdravotních i dalších. Pragmaticky jsem přemýšlel a prostě jsem došel k závěru, že tohle je pro mě nejlepší rozhodnutí.

Můžete důvody nastínit? Přeci jen pro veřejnost je těžko pochopitelné, když se profesionální závodník na vzestupu rozhodne s cyklistikou seknout ve 22 letech.

Do toho se moc hrnout nechci. Cyklistika je sama o sobě komplexní sport. Těžko se to popisuje. Často ani moji nejbližší nechápou, co zrovna ve vrcholovém sportu prožívám. Ale fakt říkám, že to nebylo žádné ukvapené rozhodnutí.

Co je nejtěžší na životě profesionálního cyklisty?

Mě paradoxně tenhle život bavil. Opravdu plný život, člověk se nenudí, pořád cestuje. Nemůžu říct, že by něco bylo nejtěžšího. Pokud bych nesnášel jeden konkrétní bod, nedostal bych se loni na Vueltu. Paradox vrcholového sportu, je že se vášnivě miluje, ale zároveň nenávidí. Já mám cyklistiku pořád rád a chci u ní zůstat, jen ne s číslem na zádech.

Bylo pro vás závodění v pelotonu splněným snem?

Jo, to určitě! Kdybych takový cíl neměl, tak bych určitě nejel právě třeba tu Vueltu. Kdybych před dvěma roky tušil, že budu končit a nechtěl se dostat na Grand Tour, tak nemám šanci se tam probojovat. Musel jsem si za snem jít a věřit si. Ale není to tak, že jsem si tenhle splněný sen odškrtnul a teď se můžu posunout dál. Pořád mi zbývala spousta cyklistických úspěchů. Nejel jsem Paříž-Roubaix, Strade Bianche, žádnou jarní klasiku. Nedostal jsem se na olympiádu. Všechna přání jsem si nesplnil.

Nebudete toho někdy litovat?

Nemyslím si. Právě kvůli tomu, že nemám jediný důvod. Spousta lidí končí jenom ze zdravotních důvodů. Nebo že si cyklistiku znechutí a vyhoří. Já to tak nemám. Pořád jezdím na kole a cyklistikou se bavím. Nevím, co bude za dva roky. Třeba zase budu jezdit, nechci předbíhat.

Hrála nějakou roli i Bellova obrna, kterou jste si uplynulé dvě sezony prošel a půl roku jste nemohl vůbec hýbat půlkou obličeje?

Díky tomu jsem si uvědomil prioritu zdraví. Sice ještě nejsem stoprocentně v pohodě, ale už žiju normální život. Nemusím trávit čas v nemocnici.

A co po konci kariéry děláte?

Původně jsem myslel, že s cyklistikou skončím, až budu dobře zajištěný. Po pátém místě na závodech Kolem Slovinska mi celkem stoupla cenovka, i ve druhodivizním týmu se dá celkem dobře vydělat. Ale život občas nejde naplánovat. Nemám nic moc naspořeno. Ale poptal jsem se pár lidí a jak se říká, jedny dveře se zavřou a druhé otevřou. Přešel jsem na druhou stranu barikády. Už jsem si nějakou práci našel a těším se na nové výzvy, stále u cyklistiky. Prozrazovat to zatím nechci. Třeba za pár měsíců zjistím, že tudy cesta nevede.