Článek
Jaroslav Kulhavý při olympijském závodě v Londýně 2012.
Jaroslav Kulhavý, olympijský šampión roku 2012.
Jaroslav Kulhavý po závodě mistrovství světa 2016 v Novém Městě na Moravě.
Jaroslav Kulhavý v olympijské sezóně 2016 po operaci levé ruky, kterou mu fixuje speciální ortéza.
Chystáte se na čtvrté olympijské hry. Berete to jako poctu?
Jsem moc rád. Byl jsem v Aténách hned na první olympiádě, na níž jsem mohl. Je super, že je člověk tak dlouho na vrcholu a vůbec se nominuje. Jedou vždy nejlepší a není snadné se držet na špičce. Jistým způsobem jde o potvrzení výkonnosti.
Co si vybavujete z předchozích tří startů?
V Aténách jsem nevěděl, co mám očekávat. Atmosféra mě nadchla. Peking byl obrovský. A Londýn organizačně fantastický. Tam jsme bydleli šedesát kilometrů za městem, protože náš okruh byl stranou. Ale poslední den Her jsem získal medaili, byl na zakončení a závěrečnou noc prožil v olympijské vesnici. Na předchozích dvou olympiádách jsem měl více prostoru něco vidět. Třeba v Pekingu jsme trénovali u Velké čínské zdi a jezdili přes město na kole, což bylo docela vtipné.
Letos na jaře jste si při závodě zlomil levou ruku. Vyloženě se nabízí paralela s minulou olympijskou sezónou, kdy vás rovněž trápila zranění, také jste v průběhu sezóny zůstal bez vítězství, ale pak vybojoval zlato...
Myslím, že sezóna před Londýnem byla ještě horší z hlediska výsledků a formy. Letos, kdyby mi přálo štěstí, mohl jsem mít velké vítězství. Při mistrovství světa v maratónu, z něhož jsem odstoupil, i při závodech mistrovství světa v Novém Městě na Moravě či Světového poháru v Lenzerhaide jsem byl výkonnostně vysoko, což se před čtyřmi lety říct nedalo.
Nešťastný pád ze závodu na Kypru už zpět nevezmete, ale nikdy se do hlavy nevkrádají myšlenky, jak moc vás zranění a následná operace přibrzdily?
Přestože člověk dožene tréninkové ztráty, pořád zůstane čas, který promarnil. Dva měsíce přípravy jsou fuč. Ale na druhou stranu jsem mohl být přetrénovaný nebo mi přílišná koncentrace na Rio mohla v něčem ublížit. Směrem k olympijskému závodu je třeba vyladit jen detaily. Ještě mám pár týdnů.
Zpomalil jste při sjezdech. Jde o psychický blok?
Dříve jsem patřil ve sjezdech k silnějším, teď jsem v průměru. Možná jde o důsledek zlomeniny, protože až do MS na Vysočině jsem ruku vážně šetřil. A když tu technickou stránku nevstřebávám týden co týden v tréninku, nejde to pak nahodit ze dne na den. Člověk si navíc uvědomuje, že další blbý pád může přinést problémy. Měl jsem v hlavě olympiádu, proto jsem tolik neriskoval. Ale po Riu už o nic nepůjde, takže v Brazílii na trati to pustím...
Jako první biker na světě jste vyhrál všechny velké závody. S čím tedy obhájce olympijského zlata nastoupí na start bitvy v Riu?
Chci medaili. Třeba stříbro z nedávného mistrovství světa pro mě nebylo stoprocentní, nemohl jsem chytit rytmus. Výkon mohl být lepší. Tenhle pocit nechci mít po olympiádě. Nehodlám dopustit, že se dostanu do situace, kdy si budu něco vyčítat.
Drtí vás hodně očekávání okolí?
Už jsem si zvyknul, že řeší automaticky, jestli budu zlatý. Já chci vyhrát, ale nemohu říct, že přivezu zlato. Naše disciplína zahrnuje mnoho dalších vlivů. Může zradit technika, přijít pád či defekt. I když je člověk na startu nejsilnější, do posledních metrů si nemůže být jistý ničím.
Při MS jste prozradil, že jste měl myšlenky na konec kariéry. Co vás k nim přivedlo?
Vrcholová cyklistika obnáší spoustu stresu, přesto mě ohromně baví. Jenže už podruhé mě zasáhlo zásadní zranění. Celou zimu člověk dře, věnuje kvalitnímu tréninku. Před dvěma lety jsem utrpěl zlomeninu čéšky, letos ruky. Bylo to frustrující. Strašně! Měsíce přípravy jsou najednou fuč. Říkal jsem si: Vydržím do olympiády a končím. Ale pak to zase naskočilo. Už při tréninku ještě se sádrou na ruce jsem měl radost z tréninku. A pak pomohou i maličkosti, jako když mi Strabag v tak těžké chvíli prodlouží partnerství až do olympiády v Tokiu.
Konec kariéry jste tedy zapudil bez ohledu na výsledek z Ria?
Určitě budu jezdit na kole, jen ta disciplína...
Láká vás přestup k silniční cyklistice?
Moc. Chci si to vyzkoušet, než bude úplně pozdě. Když si vezmu etapové závody na horských kolech, bez speciální přípravy jsem jezdil skvěle. Možná by mi zátěž silničních cyklistů vyhovovala více. Asi je těžko realizovatelné, že bych na tři roky přesedlal do pelotonu, ale když by se naskytla šance, neváhal bych. Minimálně bych chtěl zkusit nějaký etapový závod.
Zatímco v cross country jste zvyklý vyhrávat a užíváte statusu celebrity, v pelotonu by role byla odlišná. A asi těžko byste přijal pozici muže, který jen rozráží vítr a vozí vodu?
Myslím, že ve vytrvalostní složce mám ještě větší potenciál. Silniční cyklistika představuje nejvyšší ligu. Chtěl bych se přesvědčit, jak na tom s výkoností jsem. Ale pochopitelně bych chtěl mít i pár závodů pro vlastní realizaci. Určitě bych nepřestupoval, pokud bych měl vozit celý rok bidony a neměl bych šanci šlápnout si na špici balíku. To by postrádalo smysl.
Bude realizace vysněné otestování schopností v silniční cyklistice snadnější s případnou medailí z Ria?
Určitě ano. I to je samozřejmě moje motivace. Musí jít i o spojení třeba přes výrobce kol. Jako když Peter Sagan, který se věnuje silnici, pojede v Brazílii na biku. Pokud budu v Riu úspěšný, mohl by takový krátkodobý přestup být zajímavý pro mě i pro partnery. Prioritou po olympijských hrách bude podpis nové smlouvy v horských kolech. Pak bych zkusil nějaké hostování ve stáji z World Tour, která by měla stejného dodavatele kol, jako můj bikový tým.
