Článek
Jak se zrodila myšlenka přijet do Česka?
Přišel za mnou René Andrle, sportovní ředitel mého týmu Israel-Premier Tech. Dres jsme dražili na podporu nemocného syna mého maséra Tomáše Raka. Nápad se mi moc líbil.
Měl jste čas si projít Prahu?
Naštěstí jo. Byl jsem v Česku úplně poprvé. Netušil jsem moc, co mám čekat. Praha mě příjemně překvapila. Tolik památek, architektury, úžasná atmosféra, z níž dýchá historie. Budu se sem muset vrátit a víc ji objevit a poznat. Třeba sem vezmu i rodinu.
Jak probíhá vaše příprava na příští sezonu?
Začal jsem teprve před pár týdny. Cítím se dobře a věřím, že se připravím kvalitně. Všechno jde správným směrem. I ve svém věku mi vždycky kolo začne hrozně rychle chybět. Už po pár týdnech. Takže jsem rád, že už zase můžu trénovat. Cyklistiku pořád miluju. Hodně lidí se mě ptá, proč pořád pokračuju, když už jsem toho tolik vyhrál. Ale tenhle sport je pro mě pořád stoprocentní vášeň. Baví mě, že je to vlastně kolektivní sport. A v týmu máme spoustu mladých kluků, rád jsem jejich mentorem a občas jim předám nějakou radu.
Vaše stáj nejspíš nezíská kartu pro závody World Tour, ale pozvánku na Tour de France nebo italské Giro byste měli obdržet. Co byste preferoval?
Nejradši bych se připravil na Tour. Bojovat s mladými puškami je čím dál těžší. Ale mám pořád spoustu motivace a cítím, že ještě můžu něco dokázat. Ještě jsem neřekl poslední slovo. Na poslední Tour jsem dokázal bojovat o etapové vítězství na Alpe d'Huez, to je velký progres po tom zranění. Konečně už jsem necítil žádnou bolest. Jenže po Tour jsem dostal covid a sezona pro mě vlastně skončila.
V posledních měsících hodně cestujete. Vedle Prahy jste byl v Japonsku nebo Singapuru. Baví vás to, i když je to součást práce?
Jo, je to i potěšení. Jsem rád, že mohu být cyklistickým ambasadorem. V Evropě se sport ohromně rozrostl, ale mě těší vidět rozvoj i v jiných částech světa třeba v Africe. Vyrostl jsem v Keni a myslím si, že má obrovský potenciál. Podívejte se na tamější maratonské běžce, jak obrovské vytrvalostní předpoklady mají. Ale cyklisti tam nejsou, protože chybí základní infrastruktura. Je mým snem v budoucnu pomoci nějaké takové zemi.
Třeba jako sportovní ředitel afrického týmu?
Možná. To zatím říct nedokážu.
Anebo se vrátíte k běhu. Řada cyklistů si po kariéře dala maraton...
Už moc neběhám. Navíc prosadit se v běhu v Keni je docela obtížné, však víte, ti kluci u nás jsou docela dobří (usmívá se).
Chris Froome podepisující žlutý trikot, který se při charitativní aukci vydražil za 199 999 Kč.
Baví vás i jiné sporty?
Ano, ragby. Hrával jsem ho jako mladý v Jihoafrické republice. Ale byl jsem na něj moc hubený. Teď už ho jenom sleduju, konkrétně sedmičkové. A fandím reprezentaci Keni.
Připadáte si vůbec jako Brit? Občanství jste získal až v roce 2008.
Rozhodně, kvůli mým rodičům. Ale samozřejmě se cítím trochu rozdělený. Vždycky jsem věděl, že jsem britské dítě vyrůstající v Africe.
Plánujete se tam po kariéře vrátit?
Uvidím, kde skončím. Rád bych bydlel někde, kde budu moci dál jezdit na kole, i když už nebudu závodníkem.
Co vaše další koníčky? Není tajemství, že jste milovník hadů.
(směje se) Je to tak. Když jsem vyrůstal v Keni, měl jsem kolem sebe spoustu divoké přírody. Takže i teď někdy sbírám hady kolem silnic, beru je domů, abych je ukázal dětem a trochu je o divočině něco naučil. Díky tomu se hadů ani nebojí a klidně je vezmou do ruky. Teď teda zrovna doma nic nechováme, ale máme připravené prázdné terárium. Je fajn si nějaké malé zvíře přivézt na pár týdnů, říct toho o něm dětem co nejvíc a pak ho společně pustit zpět do přírody. A co se týče dalších koníčků, miluju vodní sporty, hlavně surfing. Mám rád i takovou motoristickou variantu, elektrický surf. Stejně jako v cyklistice si užívám vysokou rychlost.
A jezdíte s dětmi na kole?
Docela jo, ale ještě jsou na to ještě malé, čtyři a sedm roků. Pořád mají čas, aby se to pořádně naučily. Jezdit je baví, ale nijak je do toho netlačím a nespěchám na ně. Když si pak cyklistiku vyberou, budu pro ně mít pár tipů (usmívá se).
Je v současnosti profesionální cyklistika zajímavější, když více závodníků může bojovat o vítězství?
Myslím, že pro fanoušky určitě. Samozřejmě mě víc bavilo, když jsem byl dominantní a vyhrával (směje se).
Měl jste nějaký vzor?
Když jsem vyrůstal, tak ano. Ale to byla jiná éra, nakonec velmi nešťastná část cyklistické historie. Když vyplavala na povrch pravda o dopingu, přestal jsem mít vzory a snažil jsem se dělat věci svou cestou.
A teď se sám stáváte idolem mnoha dětí a mladých jezdců.
Je to trochu divný pocit, když závodím vedle dvacetiletého kluka a on mi říká: Ty jsi můj vzor! A přitom o pár kilometrů dřív na mě útočil a já ze sebe musel vydat všechny síly, abych se s ním udržel. Ale je příjemné vědět, že někoho můžu pozitivně ovlivnit.
Cyklistika se za poslední roky ohromně vyvíjí. Myslíte, že se ještě někdy bude závodit bez vysílaček a sluchátek?
Podle mě by to určitě bylo bezpečnější. Teď má každý sportovní ředitel plno informací a hrne je na nás. Víme všechno. Kdy přijde zatáčka nebo úzký most. Instinkt by velel, že všichni zpomalíme. Ale je to přesně naopak. Celý peloton zrychlí, nikdo nechce zůstat vzadu, kde je mnohem větší riziko zdržení a pádů. Bez vysílaček by taková divočina nenastávala. Anebo by se mohl udělat pravý opak.
Jak to myslíte?
Zveřejněme komunikaci mezi sportovními řediteli a závodníky i fanouškům. Cyklistika bude jako formule 1. To by byl obrovský přínos pro náš sport, lidi by si naladili rádio a poslouchali, co se děje v pelotonu. Vždyť by to bylo fantastické.
