Doktoři nad mými plány kroutí hlavou, říká bývalý český šampión, jehož smetl kamión

Hned bych sedl na kolo a vyrazil. Jel se Amstel Gold Race, Brabantský šíp... Moje nejmilejší závody. Mrzí mě, že jsem o ně přišel, ale zároveň jsem rád, že jsem na tom tak, jak jsem.

Ne. Jen když se mě někdo na nehodu zeptá. Pracuju na tom i s jedním psychologem. Cílem je nehodu odbourat, aby nezůstávala ani v podvědomí a já neměl při návratu na kolo strach.

Chtěl jsem na vysokohorské zimní soustředění. Když jsem minulé sezóny začínal v Austrálii, nebylo to možné. V Jihoafrické republice není časový posun, ve dvou tisících metrech je slunečné počasí. Místo tréninkového kempu bylo menší, proto jsme byli jen tři závodníci, masér a kouč. Po prvním bloku přípravy jsme byli nadšení. Neměli jsme žádné potíže.

Připravovali jsme se v horách, kde byl minimální provoz, široké silnice. Měli jsme za sebou pokaždé doprovodné auto, řidiči nás objížděli dostatečným obloukem. Kritickému okamžiku předcházela zastávka, kdy jsme si brali z auta jídlo a pití. Na chviličku jsme se rozdělili. Než nás auto dojelo, stala se ta nehoda.

Když mi došlo, co se stalo, měl jsem hlavně radost, že žiju. Věděl jsem, že mám něco se zády. Skláněl se ke mně týmový parťák Bob Jungels a byl vystrašený víc než já. Zpočátku jsem nemohl hýbat nohama, ale když jsem je začal cítit, byl jsem relativně v klidu.

Překvapivě výborná. Po pádu jsem měl štěstí na profesionální zdravotníky. Byla klika, že mě hned po nehodě odvezli sice do vzdálenější, zato lepší nemocnice. Udělali mi první operaci, při které zachránili míchu. Jeden obratel byl rozpadlý. Stabilizovali mě, nachystali na přepravu do Evropy. Jen mě štvalo, že každý den byl budíček ráno ve čtyři. A dokud jsem byl na jednotce intenzivní péče napojený na přístroje, pořád jim hlásily problémy, protože moje tepová frekvence byla kolem čtyřiceti, což u běžného smrtelníka značí problém. Výjimkou ze skvělého servisu byla přeprava na letiště. To jsem poznal pravou tvář Afriky.

Sanitka s malým lehátkem připomínala spíš dodávku na brambory. Když jsme jeli do zatáčky, řidič mě pobízel, ať se držím. A když potřeboval na záchod, zastavil klidně na dálnici u krajnice. Mamka, která jela se mnou, ho upozornila, ať popojede na odpočívadlo. Tak nás napomenul, abychom ho nepoučovali o bezpečnosti... Nějak jsem ty čtyři hodiny přetrpěl, pak jsem se dosoukal o berlích do letadla.

Tušil jsem. Přesvědčoval jsem sám sebe, že za čtrnáct dnů můžou snímky ukázat dobrý průběh hojení a další chirurgické zásahy nebudou třeba. Ale v Motole mi řekli, že je nutné operovat i další obratle a stabilizovat páteř z hrudní strany. Druhou variantou bylo nechat hojení na přírodě, ale hrozilo, že do budoucnosti budu mít problémy a vrcholový sport by asi nepřipadal v úvahu. Tudíž jsem podstoupil další dvě operace.

Byl jsem hodně orientovaný na výkon. Pořád jsem řešil výsledky, watty, výživu. Maximálně jsem se snažil o dokonalost. A teď jsem měl radost, že hýbu nohama. Když jsem tři dny po operaci udělal první kroky, byl jsem nadšený. Stejně jako z faktu, že se sám najím. Prostě maličkosti, o kterých jsem dřív vůbec nepřemýšlel.

Umím si představit, že by byla ráda, kdybych skončil. Nehoda ji určitě vystrašila a má strach. Raději by mě viděla veslovat jako bráchu. Určitě nebude klidná, až se vrátím do pelotonu.

V součtu jsem byl v nemocnicích sedm týdnů. Ty poslední dny jsem už hodně hřešil, došlo na nutellu, čokoládičky. V běžném závodním režimu by to byly nemyslitelné záležitosti. Ještě první dva týdny po propuštění z nemocnice jsem si to užíval i doma. Ale tři týdny stačily, čokoláda se mi přejedla. Jedu normální závodní režim, abych tělu dopřál živiny pro ideální hojení. A taky abych nebyl jako koule.

V jednom okamžiku jsem byl dokonce lehčí o šest kilo. Měl jsem nějakých pětašedesát. Ale jak jsem neměl moc tuků, ztratil jsem svaly.

Trošku. Zatím jsem to ale neřešil. Já doufám, že se letos ještě v závodech předvedu. Jasně, vyhrávat s tréninkovým mankem bude složité. Jsem si ale jistý, že pokud půjde léčba dobře, neměl bych mít problém ve World Tour zůstat. Všichni asi ale nejprve potřebují vědět, že jsem schopný závodit.

Uvědomuju si, že tahle možnost existuje. Ale nepřipouštím si ji. Šlo o hodně vážné zranění, levá noha po nehodě moc nefungovala. Mám ale v hlavě jen pozitivní varianty. Mojí největší výhrou je, že budu schopný normálního života. Zároveň nepochybuju o návratu do pelotonu.

Fyzioterapeutka, která na mě dohlížela v Motole, ke mně kvůli cvičení dorazí jednou týdně. Jde o metodu vycházející z pohybů mimin. Dvakrát v týdnu jezdím k Pavlu Bryndovi, což je také specialista na fyzioterapii. Denně absolvuju procházky, šlapu na speciálně upraveném kole upnutém do ergometru. Mojí výhodou je, že jsem hodně soutěživý. Když jeden den vydržím šlapat hodinu průměrem 150 wattů, chci další den jet 155. Jestliže zvládnu procházku dlouhou hodinu, další den si pět minut přidám. Pořád se překonávám. Nejhorší je, když se těším na kontrolu a říkám si, co všechno už mi lékaři dovolí. A pak dostanu ťafku, že je potřeba ještě další týden, takže se dostaví zklamání. Ale umím si rychle resetovat mysl a být pozitivní.

Zatím se potím i při minimálním výkonu, ale jde o strašně důležitou součást rehabilitace. Cítím endorfiny, sleduju výkon ve wattech. Je to hodně reálné prostředí. Člověk může jezdit v háku, kopce vyžadují větší výkon... Když jsem tlačil do pedálů prvně, tak jsem si říkal, jak dřu. Přitom mi ujížděli i hobby cyklisté. A pak jsem si zapnul program a jel jsem padesát wattů, což je přibližně deset kilometrů za hodinu. Závodím sám se sebou. A pořád se zlepšuju.

Doktoři moje plány hodně krotí a kroutí nad nimi hlavou. Rehabilitační lékaři by mě nejraději viděli bez korzetu, operatéři jsou zdrženlivější. Nechtějí nic uspěchat. Mám zprávy, že se hojím dobře. Na konci dubna bych se měl ochranného korzetu zbavit. Na to se hodně těším. V závěru května už chci jezdit na kole. Ujišťuju doktory, že páteř za týden rozhýbu. Věřím tomu. A v srpnu bych chtěl být zpátky v balíku. Snad budou lékaři hlavou kroutit i potom, jak jsem všechno zvládl rychle.