Článek
Co je pro vás nejsilnější vzpomínkou na hry v Tokiu 1964?
Ta pohoda, co jsme měli. Nebydleli jsme v olympijské vesnici, ale na předměstí v Hačiódži, což bylo asi 70 kilometrů daleko. Ale měl jsem kolo po ruce, a když mě napadlo si ráno projet své oblíbené dávky, byl jsem na dráze sám jen s německým státním trenérem, který každý den seděl za bariérou, nevím, jestli tam i spal… A jednou jsem se chtěl podívat k Fudži, ale byla daleko, a i když jsem ujel dost kilometrů, pořád jsem se neblížil. Tak mi nezbývalo než se otočit, ale zjistil jsem, že jsem zabloudil a nevím kam. Dojel jsem na autobusové nádraží, ale tam bylo všechno v těch jejich klikyhácích. Zachránilo mě, že jsem měl na krku kartičku, kam mě mají vrátit, kdybych se ztratil. (úsměv) Tak mě nasměrovali.
Ona už cesta do Tokia byla dost dobrodružná. Jedenáct přestupů či mezipřistání…
To byla dobrá cesta. Vyletěli jsme a hned přistáli v Budapešti, pak Bělehradě, Káhiře, Bahrajnu… A nad Indií, když jsme měli přistávat do Dillí, přišel hrozný propad letadla, říkali nám, že až o kilometr. Cola ve skleničce zůstala stát, zatímco ta sklenička byla dole. Z toho mi bylo až na zvracení. Ale pak jsme měli den volna v Rangúnu v Barmě a už to šlo rychle.
Měli jste také v letadle dobrou partu i s úspěšnými gymnastkami v čele s hvězdnou Věrou Čáslavskou.
S gymnastkami jsme měli dobrý vztah, s většinou jsme se už znali. Ony nám nechávaly zákusky, které my pak likvidovali. Ale pak si dávaly za svoje za rohem zmrzlinu. (úsměv)
A v samotném olympijském finále vám pak proti italskému soupeři Giorgiovi Ursimu fandili i soupeři, neboť italský tým neměl zrovna dobré renomé…
Mně fandili všichni, na patře s námi bydleli Belgičané, s nimiž jsme si fandili navzájem.
Včetně legendárního Eddyho Merckxe.
Přesně tak. Olympiáda je jediné, co nevyhrál. Mám fotku, jak se divá, když mi oblékají dres olympijského vítěze, což byl pro mě zážitek. Známe se, dá se říct, že jsme přátelé. Ale Italy neměl nikdo moc rád. Bydleli na hotelu jinde než všichni ostatní, aby tam mohli zobat… A já byl populární i díky svému kolu s rezavými řídítky.
Olympijské zlato Jiřího Dalera si v České mincovně se zájmem prohlédli i pozdější šampióni, judista Lukáš Krpálek (vpravo) a vodní slalomář Jiří Prskavec.
Jaký byl jeho osud?
Řídítka jsem měl z kola od švagra, byla hodně vysunutá dopředu a hluboká, což mi sedělo na můj posed. Ale rok nato jsem se na Zimní dráze v Berlíně, kde byly prudké zatáčky, o kolo opřel a zlomila se…
Takže už vám z Tokia zůstala jen zlatá medaile.
A přilba, ta má jen vyměněné popruhy, jinak ji mám doma ve skříni vedle zlata.
Přilbu jste přitom po vítězném závodě hodil do hlediště.
Byl jsem v euforii, tak jsem ji tam hodil, ale druhý den jsme měli stíhací závod družstev a trenér říkal: „Ty, proč jsi to zahodil? Vždyť ještě závodíš.“ Ale druhý den nám ji přinesl jeden z pořadatelů.
Jiří Daler vybojoval v Tokiu před 60 lety na velodromu zlatou medaili ve stíhacím závodě jednotlivců.
I na suvenýry z Japonska coby technologické velmoci došlo?
Přivezl jsem si fotoaparát Canon, to tehdy bylo něco. Jak jsme bydleli daleko od centra, jeden večer jsme tam zajeli a valili oči, kolik je tam neonů, televizorů a další elektroniky a říkali si, že tohle u nás nikdy nebude…
Jaká odměna vás čekala po návratu domů?
Ta byla daná, 6000 korun. Ale já bych tu olympiádu vyhrál i bez těch 6000 a byl bych rád. (úsměv)
Když jste byl před pěti lety v rámci Sportovce roku vybrán legendou, z vyhlášení jste se musel omluvit, protože jste si při lyžování zlomil žebra. Vydatně ale sportujete i ve čtyřiaosmdesáti…
Na lyže se zase těším, snad už bez zlomených žeber. Ale na kole ty kilometry ubývají, teď je to kolem 3000 až 4000 ročně…
