Článek
Co vás nalákalo zpátky na nejtěžší závod planety?
Chtěl jsem se na chvilku vrátit ze sportovního důchodu. Navíc když je příležitost jet s Filipem Adelem v ryze českém týmu Superior a v kompletně českém projektu, získalo to pro mě punc originality. Naposledy jsem chtěl jet Cape Epic v roce 2020, kdy do toho vlétl covid, odřekli jsme účast dva dny před startem a nakonec se závod stejně zrušil. A tak jsem si teď řekl, že je ideální čas si ho ještě jednou naposledy zajet.
Opravdu už naposledy?
Asi jo, těžko říct. Jdu teď rok od roku. Na profi úroveň to hlavně v cross country nebylo, proto jsem oficiálně skončil. Jestli ale budu příští rok skákat na lyžích, jezdit na kole, nebo nebudu dělat nic a každý večer v hospodě si dám deset plzní, to prostě nevím. Žádné dlouhodobé plány nemám, ale sport a různé výzvy mě pořád baví. A když na ně bude prostor, tak si třeba zase něco vymyslím.
Po rozlučce s kariérou jste si odskočil k terénnímu triatlonu. Teď už vám horská kola chyběla?
Je to tak. Vždycky jsem věděl, že budu sportovat i po kariéře, i když bez cíle je to složitější. Mimosportovních věcí je čím dál víc a je těžké to všechno skloubit, ale v tréninku se udržuju stále a vždycky se do toho namotá nějaký projekt. Teď se do toho namotal jeden z těch větších, tedy Cape Epic.
Bikeři Jaroslav Kulhavý a Filip Adel pojedou Cape Epic v barvách českého týmu Superior.
Musel jste kvůli tomu zintenzivnit přípravu?
Rozhodně. Podzim ale nebyl ideální, prodělal jsem dvě operace za dva měsíce. Zlomil jsem si klíční kost, pak jsem měl kolizi s autem. Dával jsem se z toho do kupy, ukončilo to moje triatlonové tréninky. Připravit se na závod přes zimu je pro mě reálné, bývá to klidnější období.
Jak na takovou zátěž na prahu čtyřicítky reaguje tělo?
Na vytrvalost dobře. Kdybych měl jet světový pohár v cross country, tak do toho nejdu. Mám problém s intenzitou, ale ve vytrvalosti tělo funguje dobře. Cape Epic se zrychlil hlavně na startu, jsou tam mladí závodníci, ale se zkušenostmi se to dá zvládnout. Vždyť budu nejstarší na startu. Regenerace je samozřejmě taky trochu horší, budu muset udržet tělo pohromadě.
Etapy startují už v sedm hodin ráno. Jak zvládáte vstávání v pět?
Je to trošku extrém. Jsem rád, že letos poprvé nebudu bydlet v obytném autě, ale vždy máme pronajatý nějaký barák v okolí. Přece jen je to lepší než na závodišti. Tam je navíc taková tradice, o půl páté ráno prochází závodištěm borec s dudami. Když člověk chce zariskovat a vyspat se o hodinu dýl, tak ho stejně vzbudí.
Jaký je program po dojetí etapy, kdy stále zbývá většina dne?
Je to takové schovávání před sluncem. Vždy jsme trávili čas pod stanem nebo v autě se zapnutou klimatizací. Teď se snad zchladíme v těch pronajatých domech. Vždy probíhá sprcha, rozhovory, pak se najíme a hlavně regenerujeme. A samozřejmě řešíme i materiál. Jestli kolo fungovalo, co se na tom má udělat, jestli dát nové obutí na další etapu.
S jakými ambicemi do Jihoafrické republiky odlétáte?
Teď jsem viděl startovku, je fakt našlapaná. Nečekal jsem, že tam bude tolik týmů. Pojede Nino Schurter, Canyon má dokonce dva týmy, bude tam spousta mladíků, kteří se specializují na maratony. To dřív nebylo. Když za nás všechno vyjde, budeme bojovat o elitní desítku a zkusíme vyhrát nějakou z etap. Ale vždy závisí na rozložení sil, zda člověk vsadí spíš na stabilitu rozložení sil na celkové pořadí, nebo zkusí zariskovat a jet třeba na stupně vítězů v etapě s tím, že druhý den si trochu odpočine. V tom je to celkem podobné se silnicí.
Specifické pro horská kola je ale závodění ve dvojicích.
To jo, je nutné si přepnout hlavu na týmový režim. Víte, že jedete za dva, je třeba si pořád hlídat toho partnera. Ti dva pak spolu musí pořád nějak komunikovat, aby znali pocity toho druhého. Výkonnost není nikdy úplně stejná. Když se jede na limitu, tak ten jeden je vždy třeba o pár procent lepší, další den se to otočí.
Trať 20. ročníku závodu horských kol Cape Epic
Je možné si vůbec takový závod užít?
Ten z dvojice, který je na tom lépe, si to zvládne užívat. (usměje se) V pozici toho druhého jsem to zažil naštěstí jenom jednou. Po pár dnech se ale tělo srovná a pak už zvládnete vnímat panoramata i krajinu.
Plánujete jet i maraton na domácím Světovém poháru v Novém Městě na Moravě a poté říjnové mistrovství světa v gravelu. Proč zrovna tahle stále populárnější disciplína?
Láká mě, že se v Belgii postavím na start vedle hvězd jako Mathieu van der Poel, Wout van Aert, snad i Peter Sagan nebo Zdeněk Štybar. Smísí se ta starší generace hvězd s těmi současnými nejlepšími univerzály na světě. Díky těmhle jménům gravely získávají ohromnou popularitu. Jsem rád, že si s nimi zazávodím. Moc se na to těším, bude to nová zkušenost.
Jak zvládáte kombinovat roli „občasného profesionála“, jak se nazýváte, s dalšími projekty a osobním životem?
Nějak to plácám dohromady, ale vychází to. Občas si říkám, kde vůbec beru energii. Byl jsem zvyklý si po tréninku orazit, teď si vezmu kafe a hned skáču do auta. Jsem v takovém kolotoči, ale navykl jsem si a na únavě se to neodráží. Vlastně se teď těším na Cape Epic, že se další práce uklidní. Když jsem pět hodin v sedle, dokonce si i odpočinu a především vyčistím hlavu. Ale samozřejmě vím, že jsem přípravě neobětoval sto procent.
