Byl to strmý pád, na nějž člověk není nikdy připravený, říká zlatý olympionik po nejhorší sezoně kariéry

Závod v Brazílii je druhým největším etapovým mezi bikery. Konkurence byla velice slušná. Vítězná dvojice Ferreira-Becking měla výjimečnou formu, ale s druhými v pořadí Fumičem a Avancinim jsme drželi krok. A nebýt smolného defektu hned v první etapě, kdy jsme s Matoušem oba prorazili kolo o lávku, byla by ztráta o několik minut menší a teoreticky by došlo na větší souboj o druhou příčku celkového pořadí. I tak mám velikou radost z výsledků i pocitů, které jsem měl. Jde o velké povzbuzení do zimní přípravy.

Náročností jsou oba podniky podobné. Profily jsou však odlišné. V Brazílii byla extrémně prudká stoupání, všude je hodně písku, mnoho brodů a velké kaluže. Velkou roli hraje častý déšť. Závod se odehrává v zeleni, zatímco Cape Epic vede buší, vegetace je minimum. V Brazílii je navíc závod uvolněnější. Kromě tří nocí ve stanu jsme byli na hotelu, a protože jde o poslední podnik sezony, atmosféra je pohodovější, závodí se bez větší nervozity. Zato Cape Epic je děsně vyhrocený. Je v úvodu roku, všichni jsou hladoví, chtějí se ukázat a mediální pozornost je obrovská.

Spravil jsem si chuť po nejhorší sezoně kariéry. Z hlediska výsledků i z hlediska sportovního zdraví. V období květen až července jsem ani nebyl schopný v sedle kola otočit pořádně nohama. Šlo o psychicky i fyzicky hodně náročné okamžiky. Ale nechtěl jsem, a vlastně ani nemohl, sezonu zabalit. Na nápravě jsem pracoval postupně. Musel jsem dělat hodně kompromisů.

Ano. A v devětadevadesáti procentech případů to bylo od lidí, kteří vůbec neznali důvod mých problémů. I já byl samozřejmě dost frustrovaný. Věděl jsem, že výsledky nekorespondují s prací, kterou jsem odvedl v předešlých měsících i letech. A současně jsem netušil, za jak dlouho budu zpět ve formě. Každý člověk v sobě má určité množství energie. A já ji vyčerpal, takže jsem byl psychicky hodně dole. Ale nechtěl jsem končit v bodě nula. Navíc jsem věděl, že moje zdravotní situace není normální a tím pádem se musí zlepšit. Věřil jsem, že se zvednu.

Jak se v Česku přestane dařit, tak člověka často mnoho lidí odřízne a otočí se zády. Když jsem přestal sbírat výsledky, zažil jsem návrat do reality. A byl to hodně strmý pád. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale nikdy na to člověk nemůže být stoprocentně připravený. Ani já nebyl. Celá situace byla užitečná v tom, že jsem si zase trošku více protřídil přátelé a lidi, na které se mohu spolehnout. Prokousal jsem se tím. Postoj některých lidí mě vážně hodně mrzel. Ale stejně by mě procitnutí čekalo po konci kariéry. Tudíž to mám za sebou a jsem s tím srovnaný. A pokud bych měl najednou končit se sportem, nebude to úplný náraz do zdi.

Nedá se to vysvětlit ve dvou větách. Nešlo o zranění, které by se objevilo znenadání. Když jsem v minulosti měl řadu zranění jako byla zlomená češka či zlomená ruka, vrátil jsem se do sedla rychleji, než bylo běžné . Nikdy jsem nebyl stoprocentně fit. Tělo si samozřejmě poradilo na úkor budoucích disbalancí. Byly to skryté věci, které se nabalovaly postupně na sebe. Tím se hroutilo celé tělo, především ve vyšším zatížení. A já mu moc nepomáhal. Když minulý rok začala výkonnost padat, zařadili jseme intenzivnější trénink, přitom tělo potřebovalo spíše opak. Jak jsem přikládal pod kotel, tak organismus začal stávkovat ještě víc a tělo padalo do "nouzového režimu".  Nejen v závodech, ale i v tréninku a v takovém stavu se závodit prostě nedá.

Určitě. Měl jsem hodně náročný mimosportovní program. Vše jsem zredukoval. Chápu, že nemohu být jen Beskydech a trénovat. Ale už nejezdím dvakrát v týdnu do Prahy, protože jsem to slíbil sponzorům. Naučil jsem se říkat ne. Můj život od olympiády v Londýně řídilo kolo a sponzorské akce. Spoustu věcí jsem z programu vyškrtal a našel životnírovnováhu.

V nynější chvíli jsem se sebou spokojený. Dva roky jsem řešil, že nechci jezdit druhý za Schurterem. Byť jsem dřel VÍC A VÍC, propadal jsem se ještě hlouběji. A začaly se dostavovat pochybnosti. Ale na konci sezony jsem cítil dobře. Problém byl, že už nebylo moc závodů, kde bych se ukázal. Nechci jezdit dvacátý. Mojí ambicí je končit závody v popředí výsledkové listiny. A věřím, že se tam vrátím. V mém věku je důležité, aby úsilí a čas, které sportu věnuji, bylo vidět. Jinak mi to nedává smysl a je lepší zaměřit se na jiné životní oblasti. Sport je jen jedna část mého života. A je mi jasné, že se mu nebudu věnovat na sto procent do důchodu.

Když jsem si jej procházel pěšky, byl jsem frustrovaný. Přišlo mi, že je udělaný zcela nesmyslně. Podobný názor sdílela většina lidí. O den později v sedle kola jsem ale zjistil, že to není tak zlé. Půjde o závod hodně technický, ale spravedlivý, který bude vyžadovat speciální trénink. Jsem proto rád, že jsem si měl šanci trať vyzkoušet. Olympiáda je jeden z největších cílů. Startoval bych na páté a udělám vše, abych v Tokiu nechyběl.

Určitě začnu závodit hodně brzy, protože mi chybí spousta bodů. Jednak je potřebujeme jako reprezentace kvůli získání druhého místa na startu, a pak jde i o moji pozici. Jsem v žebříčku hodně vzadu. A při startu ze sedmé řady není šance dostat se do čela.