Článek
Jak se vstupuje do sezony s vědomím, že nevíte, co bude následovat, když vám končí kontrakt?
Nestresuji se tím. Vůbec! Stejná situace nastává každý druhý rok, takže je třeba doufat v dobrou sezonu. Změna týmu nebo žádná změna?! Odejít či zůstat?! Snažím se nepřipouštět si všechny podobné otázky. Může mě potkat nějaký pád a budu mít třeba nucenou pauzu...
Vytváříte si větší tlak sám na sebe, nebo přichází stres spíše z vašeho okolí?
Poslední dva roky jsem byl ve stresu, že už by to konečně mělo dopadnout a měl bych nějakou klasiku vyhrát. Ale snažím se změnit přístup. Chci být dobře připravený a uvidím co se stane. Protože v minulých čtyřiadvaceti měsících jsem občas byl v balíku a říkal si: Dneska mám sice nejlepší den z celého roku, ale nemůžu nic dělat... Buď byl týmový kolega vpředu v úniku, nebo byl jako jednička určený parťák za mnou. Je to trochu i o štěstí.
Některé týmy skončily, další o odchodu z nejvyšší scény uvažují. Hrozí konec formace Sky, jezdců na trhu může být hodně. Je složitější sehnat místo ve srovnání s minulostí?
Já myslím, že to je každý rok složité. Pro všechny závodníky. Protože týmy chtějí dát méně peněz a méně volnosti, zatímco závodník chce víc volnosti a víc peněz. Takže se hledá nějaká cesta, kompromis. Myslím, že to je jako v každém zaměstnání.
Měl jste podobný přístup vždy?
Teď už to beru trochu víc s nadhledem. Nepřistupuji k tomu stylem, že je mi to šumák a nějak vše dopadne! Zase takový typ člověka nejsem, ale věřím, že vždycky určitá možnost bude. Nejhorší to bylo, když jsem se rozhodoval o změně z cyklokrosu na silnici. Chodil jsem s trenérem kolem jednoho jezera. A pořád jsme řešili, jestli jde o dobré rozhodnutí, zda mám potřebnou výkonnost. Prostě největší stres kariéry, protože šlo o obrovskou změnu. Jezero jsme obešli snad desetkrát.
Do přípravy jste zařadil cyklokros. Ale změnil jsem něco zásadně proti minulým dvěma sezonám?
Já myslím, že kdybych loni vyhrál jakýkoliv jeden závod, tak šlo asi o nejlepší sezonu, hlavně nejstabilnější. Vyhrát se mi nepodařilo, ale skoro ve všech jednorázových závodech World Tour jsem byl do deseti. Tudíž nejde o hledání něčeho nového, ale spíše o pokračování a vyladění všeho, co už jsem dělal.
| Štybar v roce 2018 na jednorázovkách |
|---|
| Strade Bianche 7 |
| E3 Harelbeke 9 |
| Gent-Wevelgem 8 |
| Dwars door Vlaanderen 6 |
| Tour des Flandres 10 |
| Paříž Roubaix 9 |
Jaký je váš největší sen pro nadcházející sezonu? Vítězství na Paříž-Roubaix?
Asi aby se syn Lewis naučil pořádně jezdit na kole. Dostal od Ježíška bikrosové oblečení, tak bychom spolu mohli spolu jezdit bikros...
Synovi budou v červnu čtyři roky. Užíváte si hodně, jak roste?
Někdy je to zábava, ale není snadné zkorigovat můj tréninkový program s rodinným životem. Třeba po domácím mistráku v krosu jsem měl jet do Belgie. Jenže pak navazoval tréninkový kemp na Mallorce, týmové soustředění v Portugalsku, první závody... Pět týdnů bych rodinu neviděl. Tudíž žena s klukem dorazili do Česka, a pak jsme letěli na Mallorku.
Tam jste před časem pořídil dům a začal provozovat půjčovnu kol. Je velká výhoda, že máte na ostrově zázemí, a tudíž můžete i během přípravy trávit čas s nejbližšími?
Vyjedu ráno, přijedu odpoledne. Když mám delší trénink, vracím se až v pět. A syn chodí v sedm spát. Pak z toho dne moc nezbývá. Jakmile slyší, že otvírám bránu, přiběhne a sáhne mi na břicho a říká: Papa mokrej? Já odpovídám: No, trošku jsem se zpotil. Tak jdeme umýt kolo, to ho baví. Samozřejmě nejdřív postříká mě, což ho baví úplně nejvíc. Já mu řeknu: Lewisi, jdu se osprchovat, pak si budeme hrát. On na to: Nene. Papa jede na trénink s Lewisem. Takže sprchu vynechám a musíme jít společně na kolo.
A jak vypadá trénink se synem?
Ještě ho dost tlačím, hlavně do kopce, protože nemá sílu na kole. On má rád odrážedlo, ale na Mallorce teď jezdíme hodně na normálním dětském kole. Miluje jízdu na bikrosových tratích. Třeba v Belgii vydržel na bikrosovém okruhu, dokud ženě nebyla zima.
Manželka pochází z Belgie. Prozradíte, který jazyk doma vládne?
Já na Lewise mluvím česky, ale manželka vlámsky. Zjistil jsem, že v Bruselu je česká škola a každou sobotu mají češtinu s pravopisem. Asi ho časem přihlásím. Třeba rodičům všechno rozumí. A když je u nich, tak i něco řekne česky, ale zatím málo. Hodně jazyky mixuje. Někdy řekne manželce určitou věc vlámsky a mně zopakuje výraz v češtině. Už to začíná trošku rozlišovat. Minulý rok chodil do školky na Mallorce, kde měl i španělštinu a angličtinu. Ale ještě nemusí do školky povinně, tak jsme od toho upustili. Nebylo to ideální.
Máte už plán, kde byste se po kariéře chtěli usadit?
Já bych byl nejradši v Čechách na stálo a kombinoval to třeba s Mallorkou, tím že na ostrově máme půjčovnu kol. Mohl bych se podnikání více věnovat. Ale manželce se do Čech úplně moc nechce. Vlastně ani nevím proč.
| Zdeněk Štybar |
|---|
| Narodil se 11. prosince 1985. Do povědomí fanoušků se dostal jako fenomenální cyklokrosař. Byl šestkrát domácím šampionem, vyhrál dvakrát MS do 23 let, třikrát ovládl elitní kategorii. Od roku 2012 se plně věnuje silniční cyklistice. Startoval na šesti Grand Tour a devatenácti klasikách. Vyhrál etapu na Tour de France i Vueltě. Slavil triumf na Strade Bianche (2015). V letech 2015 a 2017 byl druhý na Paříž-Roubaix, stříbro bral i z klasiky E3 Harelbeke (2015). V roce 2013 ovládl etapový závod Eneco Tour. Obléká dres tým Deceuninck Quick Step, který patří českému podnikateli Zdeněku Bakalovi. |
Na kole jste měl ještě před narozením syna velice drsný karambol, kdy jste si vyrazil pět zubů a měl hodně potrhaný obličej. Změnila se s otcovskými povinnostmi míra rizika, které jste ochotný na silnici podstoupit?
Ne. Na to člověk nemyslí.
Minulý rok měl hodně vážnou nehodu váš týmový kolega Petr Vakoč, jehož při tréninku srazil kamion. Zarazí se v danou chvíli člověk?
To jo, protože mi přijde, že agresivních řidičů za volantem na silnicích přibývá. Ale na druhou stranu si za to jako cyklisté můžeme i částečně sami. Třeba na Mallorce kolikrát vidím, že jedou tři kluci vedle sebe. A potom ještě nadávají, že je někdo mine na centimetr. Nebo jsme jeli ve skupině do kopce, někdo k nám přijede a chce si povídat. A já mu říkám: Nevadí ti, že jedeš v protisměru? A on na to: Já si chci povídat a vyfotit se. Tak mu řeknu, ať si zajede dozadu, a až zastavíme na kopci, tak se vyfotíme. Párkrát se mi na Mallorce stalo, že turisti na mě čekali na kopci, ze sjezdu začali spurtovat a mávali na mě, ať s nimi závodím... Nad tím se mohu jen pousmát. Nemá smysl přece riskovat.
Řada cyklistů používá speciální radar, který jim hlásí, když se za nimi přibližuje auto. Jste zastáncem téhle vychytávky?
Já jsem to měl, ale měl jsem pocit, že slyším dokola jenom pípání. Po nějaké době už jsem nepřikládal signalizaci žádnou vážnost. Narozdíl od jiných jezdím bez sluchátek, abych mohl reagovat, když za sebou slyším auto. Nejčastěji trénuji sám a musím zaklepat, že mě auta většinou míjí obloukem. A možná že mám i štěstí, protože na Mallorce jsou řidiči zvyklí na cyklisty, ve Stříbře je minimální provoz a v Belgii jezdím po stezkách.
