Článek
V sobotu vás čeká 102 kilometrů dlouhá trasa na silničním kole v rámci amatérského závodu L'Etape, který přenáší atmosféru Tour de France na české území. Jak se těšíte?
Hodně, život musí být v pohybu. Nejhorší by bylo kopat se do zadku. Trošku jsem zvažoval, jestli pojedu, abych si úplně nerozsekal nohy na ten další víkend, ale cyklistiku nedokážu ze života úplně odstranit. Jen se z profíka stane hobík. Samozřejmě z toho mám trochu strach, protože jako dráhař jsem na silnici tolik netrénoval. Vytrvalost sice nějakou mám, ale jen po rovince. Chtěl jsem si zvolit tu nejkratší trasu, jenže organizátoři mě šoupli na nejdelší. Tak jsme udělali kompromis a zajedu si střední.
Tomáš Bábek pojede závod závod L’Etape Czech Republic.
Na umístění, předpokládám, nepojedete.
To rozhodně ne. Akorát jsem koukal, že po třiceti kilometrech je sprinterská prémie, tam bych si mohl zazávodit a pak už budu trpět. (směje se) Jsem fakt hodně zvědavý. Mám působit jako podpora pro ostatní v pelotonu, ale nevím, jestli vůbec budu moct v kopcích mluvit. Vždycky jsem tlačil ostatní, ale teď spíš budu potřebovat pomoc já.
V poslední době jste netrénoval?
Akorát v posilovně, spíš se připravuju na rozlučku. Takže musím těžit z toho, co jsem natrénoval za předešlých dvacet let. Poslední týden jsem aspoň začal jezdit do práce na kole, to je nějakých třicet kiláků. Anglicky se tomu říká „panic training". Taková ta panika, že chcete všechno dohnat na poslední chvíli, ale ve výsledku to pak často dopadne ještě hůř.
Zmiňovaná rozlučka příští sobotu v rámci Grand Prix Brno bude velkolepá?
Myslím, že jo. Dorazí Joe Truman z Anglie, Poláci i Němci. Grand Prix je jedničková kategorie UCI, všichni si přijedou pro body. Bude to fajn akce. A sprint zvládnu. Teda si to aspoň myslím.
Měl jste čas se ohlédnout za úspěšnou kariérou a trochu bilancovat?
Vlastně ne, to nastane až při rozlučce. Máme připravené video, bude tam rodina, kamarádi, sponzoři. To bude určitě těžké a emotivní, asi si pobrečím. Na rozlučkách kamarádů a soupeřů jsem brečel, takže teď mě to pravděpodobně taky nemine.
Po únorovém konci kariéry jste si nedal ani chvilku volno?
Jen chviličku. Potřeboval jsem přeskočit, abych neměl myšlenky na konec a sport mi tolik nechyběl. Stihl jsem zahájit kariéru vrcholového manažera v jedné firmě v Brně. A oproti profesionálnímu sportu to vlastně není takový rozdíl. (usmívá se) Makám od rána do večera a musím podávat výsledky, které reportuju majitelům do Francie. Baví mě to. Vždy jsem tam směřoval. Když jsem byl pod tlakem 22 let jako sportovec, prostě to potřebuji dál. Tak jsem si to našel touhle formou.
Jaké bylo přejít z dráhy do kanceláře?
Těžké, hlavně to sezení u počítače. Snažím se pořád hýbat, ale trénink musím zvládnout buď před prací, nebo po ní. A samozřejmě chci nějaký čas věnovat rodině. Těžko se to kloubí, teď mám přes týden ještě méně času, aspoň víkendy se snažím mít volné. Ale manželka je zvyklá se jako žena profesionálního sportovce přizpůsobovat.
Pomáhají vám teď v práci zkušenosti ze sportovní kariéry?
Jo, využívám, že jsem zvyklý hodně makat. Nevadí mi pracovat tvrdě po dlouhou dobu, svým způsobem jsem na tom i závislý. Já a většina profi sportovců to bereme jako něco normálního. Lidí, kteří to tak v byznysu mají, ale tolik není. (usmívá se)
Otevírá úspěšná sportovní kariéra dveře i v jiných odvětvích?
Jak kdy. Občas se stane, že někdo řekne: „Tomáš Bábek, nejste vy ten cyklista?" Rozboří to ledy. Na druhou stranu spousta lidí si myslí, že jsem jen blbý cyklista a vím o tom úplné prd. Je pravda, že v oboru nejsem kovaný. Mám vystudované pozemní stavby, teď dělám pozemní infrastrukturu. Musím se ještě hodně učit, proto jsem pokorný.
Návrat k dráhové cyklistice coby trenér by vás nelákal?
Částečně působím jako kouč v akademii dráhové cyklistiky pro hobby jezdce. Bavil by mě sportovní management. To jsem vystudoval. Věnoval jsem se tomu už v průběhu kariéry. Ale potřebuju si teď trošku odpočinout a podívat se i mimo tu naši cyklistickou krabici, abych nabral zkušenosti mimo sport. Pak se třeba rád vrátím.
