Alpským peklem přes tři vrcholy k nebesům. Projeli jsme královskou etapu Tour!

ALPE D'HUEZ (od našeho zpravodaje) - „Hlavně nikam nepospíchej! Stoupání na Galibier začíná prakticky hned po startu a uvidíš, že bude nekonečné. O Col de Croix nemluvě. Alpe d'Huez už nějak dáš," radí mi v předvečer startu šestinásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek, který se do závodu postavil jako lídr týmu WeLoveCycling.

Slova sportovní legendy mi dlouho do noci rezonují v hlavě a jen potvrzují obavy, které už dopředu vyvolával pohled na vzdálenost 167 km a výškový profil s převýšením 4700 metrů. Etapa přitom není nejdelší ze všech a nejtvrdší stoupání jezdci absolvovali ve středu na Col du Granon. Tvoří ji ale v podstatě jen tři horské prémie nejvyšší kategorie, takže člověk buď funí do kopce, nebo svírá brzdové páky a řítí se po hlavě do údolí. Po rovině se dnes nikdo příliš nesveze.

L'Étape du Tour de France letos oslavila třicetileté výročí a pro cyklistické nadšence představuje podobnou metu jako slavný Vasův běh pro milovníky běžeckého lyžování. Paralely s legendárním 90kilometrovým laufem ve Švédsku se navíc přímo nabízejí. Zuřivý boj vypuká už rok dopředu při přetahované o startovní čísla a pořadatelé poté musí logisticky zvládnout masu více než patnácti tisíc závodníků, kteří dostávají rok co rok šanci okusit na vlastní kůži vybranou etapu aktuálního ročníku Tour.

Vzpomínky na Vasaloppet si mi vracejí i přímo na startu v Brianconu. Zatímco vysoko položenou věhlasnou citadelu střežící hranici s Itálií olizují první sluneční paprsky, ulice městečka ještě svírá ranní chlad. Energie z mraveniště cyklistů ale jen srší a její intenzitu zvyšuje i vypalovačka Highway to Hell od AC/DC, kterou pořadatelé trefně pustí těsně před startem do reproduktorů.

Úvod etapy přitom prvotní obavy nenaplňuje. Sedm set výškových metrů na Col du Lautaret, který je předstupněm stoupání na legendární Galibier, je natažených do víc než dvaceti kilometrů a mírné stoupání dovoluje šetřit síly ve skupině. Závěrečných devět kilometrů na nejvyšší kótu letošní Tour (2642 m) ale počáteční euforii sráží. Stoupání přitvrzuje a v závěrečných serpentinách už jen prosebně vyhlížím jeho konec.

Na vrcholu ale žádná úleva nepřichází. Více než třicetikilometrový sešup s drobným hupem přes Col du Télégraphe, při kterém spadneme o víc než dva tisíce výškových metrů, totiž nenaskytne mnoho příležitostí k odpočinku. Především úvod klesání je jen pro silné povahy, místní borci ale kroutící se vlásenky krájejí, na rozdíl ode mne, s gustem.

Šanci orazit si v balíku dostanete až na dně údolí, svižné tempo ale po třinácti kilometrech končí a do cesty se staví jedenáctiprocentní rampa ohlašující začátek 29kilometrového stoupání na Col de la Croix de Fer. Průměrný sklon 5,2 % sice nevypadá hrozivě, výstup do 2067 metrů je ale nekonečný a před závěrečnými pěti kilometry serpentin s vděčností stavím na občerstvovačce.

Následující druhý sjezd je překvapivě za odměnu, zatáčky tolik neutahují a dovolují popustit stavidla adrenalinu. Třicet kilometrů proto uběhne jako nic a je čas schovat se znovu do vláčku a pošetřit síly na závěrečný výšlap do Alpe d'Huez. Ten přijde nečekaně a nohám zmoženým více než stopadesátikilometrovou dřinou postaví do cesty doslova zeď.

Cesta do věhlasného lyžařského střediska vede legendárními jednadvaceti serpentinami, stoupání v podstatě neklesne pod devět procent, na většině účastníků už je navíc dosavadní martyrium zřetelně znát. K tomu na jih orientovaná silnice vystavuje jezdce ostře pálícímu slunci a závěr představuje skutečnou zkoušku vůle.

Utrpení závodníků sice mírní ochotní fanoušci, kteří je kropí vodou, i tak ale přibývá těch, kteří musejí zastavit a nabrat dech, někdo kolo prostě tlačí. Úleva přijde až na posledním kilometru a po závěrečném mírném stoupání tělem na moment projede pocit skutečného krále Tour. V mém případě s pořadovým číslem 5611, v tomto závodě je ale vítězem každý. Která z hvězd pelotonu Tour se dočká frenetického uvítání v Alpe d'Huez dnes?