Článek
Na přelomu 21. století s hrdostí objížděl svět, v ringu se stavěl největším světovým titánům a rovněž si pro sebe ukořistil nespočet titulů. Majer se stal jedním z nejlepších tuzemských reprezentantů K1, který sbíral jeden úspěch za druhým. Kariéru sice ukončil už ve 33 letech, ale jak sám říká, nelituje. Od té doby si vybudoval vlastní bouchárnu, trénuje další nadějné svěřence a nedávno rovněž nechyběl u otevření své vlastní posilovny, kam se stavil podívat i šampion organizace Oktagon MMA Patrik Kincl.
Už to bude skoro patnáct let od konce kariéry. Jaké byly následné kroky?
Rok jsem vůbec nic nedělal a přemýšlel, co vlastně budu dělat. Poté jsem si v Praze otevřel gym, kde jsem krom jiného začal trénovat a víc se věnovat soukromým tréninkům. Zhruba po roce jsem začal trénovat na Kladně, kde jsme si udělali vlastní gym a v předchozích měsících jsme to rozšířili i o posilovnu v Nákupním centru OAZA Kladno. Prostě jsem dělal, co umím. Celý život jsem bouchal a člověk toho neumí nic moc jiného. Nesmím zapomenout ani na práci u security. Jednak mám pocit, že mi tyhle dvě práce jdou, ale také mě baví a uspokojují.
Dokážete si představit, že byste dělal ještě něco jiného?
Asi ne, spoustu věcí mám rád. Po pracovní stránce jsem spokojený. V životě pro mě vždycky byla priorita dělat to, co mě baví. Když mě věci nebaví, tak je nedělám. I ostrahu dělám s tím, že se na to těším. Samozřejmě tím člověk vydělává nějaké peníze, druhá věc je, že ho to baví. Když se nad tím zapřemýšlím, tak by mě nic jiného asi nelákalo, možná být cestovatel (smích). To jsou ale věci, které chce dělat každý.
Jste hodně často vytížený?
To je to, na čem pracuji. Já když něco začnu dělat, tak to neumím dělat napůl. Chci se všemu věnovat na maximum. Tady v „bouchárně“ většinou dopoledne mám soukromé tréninky a odpoledne veřejné. Jsem tu většinou celý den a snažím se vypnout alespoň přes víkendy. Pracuji na tom. Je to ale tak, že lidi chtějí chodit a já se jim rád věnuji.
Legendární Pavel „Hakim“ Majer je po konci kariéra bojovníka i v roli ochranky
Jak na to reaguje rodina?
Děti říkaly, že jsou na mě pyšné, jak jsem to celé vybudoval, za což jsem samozřejmě rád. Je ale jasné, že osobní život tímhle trochu strádá. Za chvíli mi bude 50 let a člověk by si měl uvědomit, že tu nebude navěky. Mám i cestovní plány a momentálně chci, aby to, co jsem vybudoval, fungovalo a možná do toho uspořádat nějaké bojové večery. Budování nových věcí nechám na mladších (smích).
Jaký máte cestovatelský cíl?
Kam jsem se chtěl podívat, tak tam už jsem byl. Rád se často vracím třeba do Španělska, ale mám jeden sen. Ve Finsku je ledový hotel a tam bych chtěl zajet a strávit jednu noc. Jeden kamarád tam kdysi byl. Je tam postel z ledu, to samé zeď. Když chce člověk pití, tak dostane z ledu i skleničku. Je to něco, co bych chtěl prožít a zažít. Chci to vidět, stejně tak polární záři.
Co pobyt ve tmě? Nelákal by vás?
Zkoušel jsem. Měl jsem období, kdy jsem měl moc práce a chtěl jsem to zkusit. Pro mě to ale bylo psycho. Byl jsem tam 24 hodin a šel ven. Nedal jsem to, nedokázal jsem se tak zklidnit. Mám rád, když něco dělám, a najednou jsem seděl a nic nedělal. Je to dlouhé a furt se mi zdály nějaké sny o světle.
V minulosti jste pořádal i tradiční kladenské galavečery Noc válečníků, viďte?
Přesně tak, hrozně mě to bavilo. Dohromady jsme jich udělali sedmnáct a je to další věc, která mě naplňovala. Vytvářeli jsme show. V dnešní době jsou sice lidi zvyklí třeba na Oktagony, který to má super provedené, ale Noc válečníků jsem začal dělat dávno předtím. Byly tu strohé galavečery. A jelikož jsem projel svět, tak vím, jak to má vypadat a tuhle show jsme začali dávat právě na Kladno. Zpětně si myslím si, že se to povedlo.
Noc válečníků naposledy proběhla před čtyřmi lety. Co stálo za koncem?
Začal covid, dali jsme si pauzu. Nikdo v té době nevěděl, jak to bude. Dneska ale přemýšlím, že bych to chtěl udělat znovu. Baví mě to a chtěl bych něco vytvořit. Jak se ale všechno posunulo, tak je to těžší. I výplaty bojovníků se posunuly strašně vysoko…
Je návrat organizace reálný?
V rozsahu, v jakém jsme to dělali, tak asi ne. Když jsme tehdy postavili nějaký dobrý zápas, tak každý z bojovníků dostal třeba 20 tisíc, což v tu dobu byly slušné peníze. Bojovníci za to rádi zápasili. V dnešní době to ale dost stouplo a každý by chtěl třeba 100 tisíc. Z těch 40 tisíc bychom se tedy v rámci jednoho zápasu pohybovali kolem 200 tisíc. Začínat znovu a do toho shánět sponzory je nereálné. Něco ale vymyšleného mám, nějaký koncept tady na Kladně, samozřejmě.
Tehdy jste byl promotér?
Přímo producent. A protože jsem chtěl, aby to bylo dobré, a věnoval jsem tomu hodně času, tak jsem sám všechno vymýšlel i domlouval. Myslím si, že to celkem fungovalo, protože jsme měli vždy narváno. Po hokeji to byla druhá nejnavštěvovanější akce.
Nebýt covidu, stále by organizace existovala?
To těžko říct.
Je pravda, že od té doby se rozjela celá řada organizací, v kleci se například perou influenceři a další známé osobnosti. Sledujete to?
Jelikož pracuji jako ostraha, tak jsme hlídali i tam. Šel jsem si tam také párkrát stoupnout, protože mě zajímalo, jaké to je…
Jaké jsou tedy rozdíly například proti Oktagonu, kde rovněž děláte ochranku?
Na Clashi mě hrozně překvapilo publikum. Nastupuje tam například nějaký youtuber, který ve sportu nic neumí, ale ty ovace jsou takové, jakoby tam nastupoval šampion. Atmosféra je neskutečná. To samé Oktagon. Obojí si našlo fanoušky, kteří to mají rádi a podle toho se chovají. Jako show je to vyrovnané, ale je to založené jiným směrem. Clash je spíš zábava, která si našla svoje lidi. Je tu skupina, která to třeba odsuzuje, ale já se na to vždycky dívám tak, kolik na to přijde lidí. Proč to budu odsuzovat, když tam přijde ranec lidí? To je pak super práce a držím jim palce. Je to něco, co tady nebylo a po čem je poptávka. Pak to dokládá to, že na to chodí lidi.
Co říkáte na to, že i takoví amatéři poté mají větší výplaty než profesionálové?
Takhle se na to člověk nemůže dívat. Musí se koukat na to, kolik přivede diváků do arény a podle toho má výplatu. Není to podle výkonnosti. Když je někdo super bojovník, ale nikoho nezajímá a nikdo na něj nepřijde, tak ho pak nechce ani organizátor. Něco jiného je někdo, kdo není zas tak dobrý, ale umí udělat show a tak dále, čímž přiláká lidi a organizátor tím pádem bude nadšený. Zkrátka ten, kdo dokáže přitáhnout lidi, má velké peníze. A naopak. Za mě je to správná cesta.
Co kdybyste od této organizace dostal nabídku a líbila by se vám i po finanční stránce. Šel byste do toho?
Takhle…Já měl svých 33 letech svůj poslední zápas a dnes je mi 47. Je to prostě dlouhá doba. Tím, jak člověk stárne, tak výkonnost jde do pytle. Síla většinou zůstává, ale rychlost a reflexy už ne. Jsem už pomalý a s věkem se to nedá zastavit. Vždycky jsem říkal, že návraty starých fighterů jsou o tom, že organizátor musí postavit dostatečně slabého soupeře, aby si neudělal ostudu (smích). Ale je jasné, že se mi po tom stýská. Baví mě to, lítá mi to, ale ty sparingy nejsou jako dřív. Mám také nějaké zdravotní potíže, které mě sice v běžném životě nijak neomezují, ale ve sportu ano.
Jaké zdravotní potíže máte na mysli?
Třeba artrózu v levém rameni. Mám velice omezenou hybnost. Když někomu dám direkt, tak je to krátké a netrefím to. Rameno nefunguje tak, jak by mělo. Už to není ono. Navíc mě každou chvíli chytnou záda. Rovněž mám potíže s pravou nohou, se kterou bych už neměl kopat. Na nějaký super zápas to prostě není, jsem starej a dneska ti mladí kluci jsou už někde jinde. Fyzicky, rychlostí i přehledem.
Pokud si dobře pamatuji, tak jste neměl žádnou oficiální rozlučku s kariérou, viďte?
Neměl. Bylo to tak, že jsem byl na tréninku u Petra Macháčka na thaiboxu. Musím říct, že mi to šlo normálně, furt mi to lítalo. Po tréninku jsem ale přišel domů a řekl jsem si, že další den už na trénink nepůjdu. A už jsem fakt nešel. Ani nevím, proč to tak bylo, ale prostě mi to tak přišlo do hlavy. Od té doby si trénuji jen tak pro sebe.
Ještě se zastavme u práce v ochrance. Jaká je náplň práce?
Je to jak kdy. Když byl v červenci turnaj Oktagonu na Štvanici, tak jsme dělali ostrahu celého stadionu. Jinak děláme jen doprovody bojovníků. Když jsem ze začátku tuhle nabídku dostal, tak jsem to úplně dělat nechtěl. Lákalo mě to, ale na druhou stranu jsem si říkal, jak na tom bude moje ego. Chodil jsem do ringu a teď bych měl někoho doprovázet? Lidi by na to mohli koukat jinak. Nakonec jsem sestavil tým, který se na tom dodnes podílí. Hlídal jsem i na turnaji organizace Clash of the Stars, kde jsem rovněž doprovázel zápasníky a byl hodně v záběru. Přišlo mi to na pohodu, i ohlasy lidí byly pozitivní. Zkrátka už jsem securiťák, a ne fighter (smích). A musím říct, že mě to opravdu moc baví.
Co se týče doprovodů, sami si určujete, s jakým zápasníkem půjdete?
Jsme čtyři. Jedna dvojice chodí červený roh, druhá modrý. Když ale naposledy šel Patrik Kincl s Karlosem Vémolou, tak jsem klukům řekl, že půjdu s Patrikem. To je snad jedinkrát, kdy jsem si řekl, že bych s někým chtěl jít. Jinak se střídáme. Není to ale jen o doprovodech. Máme víc práce. Staráme se o bezpečí zápasníka tak, aby se od zákulisí dostal do klece. Rovněž naší prací je dohlížet na trenéry, aby nepřelézali pletivo. Občas mají tyhle tendence a musíme je chytat a tahat zpátky (smích). Další věc je třeba ta, že že trenér nesmí koučovat během pauz v kolech. Když třeba přijde doktor, tak musí mlčet. Rovněž nesmějí vstávat. Je tam celá řada dalších věc.
Kdo patří mezi vaše oblíbené bojovníky?
Není nikdo, koho bych neměl rád. Ale držím palce třem – Patriku Kinclovi, Michalu Martínkovi a Michalu Reissingerovi. To jsou pro mě šampioni.
