Článek
V říjnu jste po přestřelce porazil Ole-Jörgena Johnsena. Spustilo toto K.O. větší zájem o vás?
Určitě jsem na sebe upozornil, když jsem za K.O. vyhrál výkon večera. Je to pro mě zadostučinění, měl jsem hodně zápasů, makal jsem na sobě. I když jsem vyhrával, byl jsem přehlížený. Teď se dostavila pozor od fanoušků i soupeřů, vnímají mě jako vážného soupeře.
Kdo bude dalším soupeřem?
Nechci nikoho vyzývat, být tlučhuba, jak se říká. V únoru jsem si řekl o Gábora Borárose, protože stál přede mnou. Když se podívám teď na ranking, je pode mnou, chci zápasit s lidmi, kteří jsou přede mnou, chci se dobrat k titulu. Já mám teď vlnu vítězství, on poslední zápas prohrál, nevím, jestli by o tento zápas stál. I tak bych ten zápas chtěl, je to soupeř, o kterém se mluví, má mediální pozornost, dal bych si to s ním. Záleží na něm, nabídku dostal a odmítl ji, co já vím. Já jsem připravený. Přeji mu, ať se uzdraví, pokud bude chtít, jsem ready.
Dal vám poslední zápas další energii?
Jo, vsadili jsme na kartu, na postoj, což byla dříve moje slabá stránka, teď taktika vyšla, zvedlo se mi sebevědomí, jsem více komplexním zápasníkem. Můžu se porvat v postoji i na zemi. Cítím progres.
Co je vaším hlavním cílem?
Titul v Oktagonu, ale myslím si, že cesta je ještě dlouhá, jelikož jsem na šestém místě a jsou přede mnou kvalitní soupeři. Kdybych vyhrál jeden dva zápasy s těmi, kteří jsou přede mnou, s třetím, pátým v rankingu, určitě by mi tu šanci dali.
Takže kluk z Ukrajiny má zálusk na mistrovský pás v československé organizaci. Jak dlouho žijete v Česku?
Do Česka jsem se dostal na přelomu let 1996/1997, rodiče jsou z Ukrajiny, přijeli sem za prací. Byli mi dva roky. Rodiče tu zůstali a já tady vyrůstal co se týče školky, školy, sportu. Jsem takový ukrajinský Moravák. Podepsala se na mně ukrajinská i česká výchova. Mám rád obě země, Česko i Ukrajina se podíleli na tom, čím dneska jsem.
Máte bojovnější mentalitu, zápasníci z Východu to tak mají...
Říká se to, záleží na člověku, ale je pravda, že historie na Ukrajině je celá krvavá. Ať už Ukrajinci válčili ve středověku, novověku nebo teď. V mentalitě to tam je. Co se týče Česka, tady jsou lidi klidnější, to mi taky sedí. Boj je jedna věc, a i v boji musíte někdy zachovat chladnou hlavu, klid a přemýšlet nad taktikou. Myslím si, že mix kultur mi víceméně pomáhá.
S vaším jménem se pojí i přezdívka AK-47, neštve vás?
Každý si asi myslí, že mám příjmení Kalašnikov, jako ta zbraň, ale já jsem Kalašnik, je to zkrácená verze. Přezdívka mě neštve, jsou to moje iniciály. Na základce mi všichni říkali Kalach, Kalašnikov, Kulomete, víceméně to ke mně sedí. Abych si vymýšlel nějakou hrůzostrašnou přezdívku jako v devadesátých letech, abych si nahnal ego, třeba Trhač hlav atd.? Co mám, to mi sedí.
Měl jste kalašnikov někdy v ruce?
Několikrát, ale nestřílel jsem z něj.
Jak se vám proměnil život v době koronaviru?
Dělám v kanceláři, teď jsem na home office asi půl roku, pracuji v letecké společnosti na costumer service. Jsem taková klasická kancelářská krysa. S tréninky to jde těžko skloubit, ale jde to. Občas trénuji ráno, někdy večer, odrážím se od práce. Doufám, že časem si budu vydělávat MMA, budou nějaké soukromky, najde se sponzor, abych tomu mohl dát sto procent. Do určité úrovně jde všechno skloubit, ale pak už to bude těžký. Špička nepracuje a soustředí se na jednu věc a dvě věci nejdou dělat na sto procent.
Kdy přijde ten čas?
Až porazím někoho z TOP5, z TOP3, československé jméno. Teď jsem měl Nora, byl to výborný soupeř, možná nejtěžší v kariéře, ale o něm se tady neví. Až porazím někoho od nás, myslím, že může přijít zajímavá nabídka od sponzorů. Pokud ne, své práce si celkem vážím a dokážu si vydělat i jinak než pěstmi a koleny. Umím to i hlavou, zatím se extra nervu, abych s prací skončil.
