Článek
Váha pod Lukášem Krpálkem ukazuje přes 117 kilogramů.
Kdy jste se rozhodl dát přednost nejtěžší kategorii?
Po mém posledním startu v kategorii do 100 kilogramů, kde jsem do té váhy málem neshodil. Když jsem se rozhodoval, že bych to zkusil, nepřišlo mi shazovat sedm osm kilo tolik. Shodil jsem jednou dvakrát třikrát a pak si tělo řeklo dost. Váha se dostala na 115, shodit na čtvrtý turnaj už nebylo snadné. Kdyby to mělo být ještě o 100 gramů víc, tak bych nenavážil. Tělo bylo tak vyšťavené, že za den a půl jsem nabral přes patnáct kilo, tak jsme si s týmem řekli, že to byl poslední shoz a soustředím se na těžší váhu.
Spoustě soupeřů v kategorii do 100 kilogramů uděláte svým rozhodnutím radost.
Je pravda, že na soustředění v Japonsku se mě hodně ptali, v jaké váze budu startovat. Ale zbývá už jen mistrovství světa a ve stovce na postupu nejsem, z toho to bylo jasné. Můj sen pokračuje, Teddy Riner bude na domácí půdě, chtěl jsem se s ním utkat ve finále v Tokiu, ale on tam vypadl ve čtvrtfinále. Pro mě je to obrovská výzva.
Judo má mistrovství světa i v olympijském roce. Jak důležité pro vás bude příští týden vystoupení na šampionátu v Abú Zabí?
Pro mě to bude poslední turnaj před olympiádou, příprava je směřována hlavně k ní. Ale tím neříkám, že bych nechtěl zabojovat o medaili.
Ještě jsem od Lukáše neviděl to, co předváděl teď v Japonsku. Byl odpočatý od juda a ohromně při chuti, k tomu je vyzrálý a chtěl se prát jako zamlada
Podle trenéra Petra Laciny jste se na kempu v Japonsku pral nejlépe, co pamatuje.
První týden stál opravdu za to, po silové stránce jsem se cítil skvěle a předváděl chvaty, jaké jsem dlouho nedělal. Druhý týden už na mě doléhalo vyčerpání, ozývaly se různé bolístky. Odmakal jsem ho, ale už to nebylo tak dobré, také jsem od Japonska nebyl v kimonu. Bolí mě lokty, ramena, kolena, tak se dávám do kupy směrem k mistrovství světa.
Japonsko je pořád vaší srdcovou záležitostí?
Určitě. První týden se na univerzitu Kokušikan sjely i okolní školy, pak jsem jel na univerzitu Nihon, kam jezdím od svých sedmnácti let. Když jsme měli volno, vyrazili jsme do Parku vítězství asi dvě hodiny od Tokia, kde je chrám, byli jsem se podívat na sumo, i když jen takové turistické, protože ty jejich velké závody bývají v jiných termínech. A samozřejmě jsme byli několikrát v sushi baru, kam chodíme pravidelně. Navolíme si, co chceme, a pak nám to vozí jeden vláček za druhým.
Jak jste z Japonska sledoval úspěchy svých krajanů? Renata Zachová se stala mistryní Evropy, David Klammert byl ve finále Grand Slamu v Dušanbe, Adam Kopecký pátý.
Mám obrovskou radost z každého výsledku a z toho, když se někomu povede kvalifikovat na olympiádu. David byl na hrách v Tokiu, je to obrovský dříč, který si zaslouží další olympiádu. Z Renči jsem měl obrovskou radost, že dosáhla na milník jako žádná Češka před ní, navíc si tím prakticky zajistila olympiádu. A Adam je mladý kluk, který se mnou trénuje každé dopoledne v posilovně, je to hrozně hodný klučina a těším se na každý další skalp, na který dosáhne.
