Článek
Jak emotivní byl zisk medaile a pak přivítání na letišti v Praze od rodiny a přátel?
To přivítání mě ohromilo, strašně dostalo. I když o tom teď mluvím, mám husinu, je to emotivní. Když jsem držel medaili v ruce, teprve jsem se připojil na telefon, začal číst gratulace a zprávy, viděl videa, jak mi fandila spousta dětí. To bylo od srdce a vážím si toho. Měl jsem v sobě takové emoce, že jsem celou noc neusnul. Vypnul jsem televizi a v té tmě koukal do stropu, pousmál se a bušilo mi srdce. To jsou emoce, které bych přál každému sportovci, ale ne každý je zažije.
Zápasník Artur Omarov chce po bronzu z mistrovství světa vybojovat medaili také příští rok na olympijských hrách v Paříži
Blahopřála vám i řada sportovní es.
To mě strašně potěšilo. Třeba od Lukáše Krpálka, kterého mám moc rád jako člověka i sportovce, on je také obrovský srdcař, vážím si ho.
Když vyhrál olympiádu, na judo začala chodit spousta dětí. Může to přijít i u zápasu?
Určitě. Zápas je nádherný sport. Plno lidí o něm nic neví, ale když se pozornost podpoří tím, že přivezu nějaké medaile, děti ho budou vnímat jako další sport, v němž můžou mít medaili.
Vy podle svého trenéra také máte i na to olympiádu vyhrát.
Jestli při mně bude stát i ten nahoře, tak určitě. Ale je tam spousta aspektů, na které je třeba si dávat pozor. Můžete porazit mistra světa a prohrát s borcem, co se kvalifikoval…
Stavíte své medailové vystoupení z Bělehradu zatím nejvýš v kariéře?
Ano. Bavili jsme se před odletem s ostatníma klukama, jestli bych vyměnil světové medaile za účast na olympiádě. Já říkal, že jo. Teď jsme se vraceli a říkali mi: „Vidíš, máš medaili ze světa i účast na olympiádě, nemusel ses vzdávat ničeho.“ Tak teď budu chtít napravit Tokio.
Porážku s maďarským soupeřem v prvním zápase v Tokiu jste skousával dlouho.
Strašně dlouho mě mrzelo, že jsem se nepředvedl v nejlepším světle. Neudělal jsem fatální chybu, nebo že by byl soupeř lepší, ale prohrál jsem faulem. Celá roční příprava skončila za šest minut, to nechcete zažít. Vždycky, když jsem jel pak do Maďarska, nebo si vzpomněl na Maďara, rozbušilo se mi srdce.
Jak velkou výhodou je, že máte olympijskou jistotu se skoro ročním předstihem?
Obrovskou. Můžeme se připravovat až na olympijské hry, nemusím ladit na březen, ale až na léto, kdy chci být v životní formě. Do prosince si dojedu tréninky, jdu si zaposilovat, zaběhat, dělat, co je mi příjemné. A od ledna poběží příprava na Paříž.
Artur Omarov po příletu z mistrovství světa v Bělehradě s rodinou a přáteli po návratu na letišti v Praze-Ruzyni.
Letos máte medaile z mistrovství Evropy, světa i dalších akcí, zjevně zrajete.
Mám za sebou řadu velkých turnajů a z těch chyb se učíte. Bolelo, když jsem byl 20 sekund od postupu na olympiádu, ale poučil jsem se. Teď se snažím chyb vyvarovat a sklízím ovoce.
V 36 letech to bude vaše poslední olympiáda?
Neumím říct. Když jsme v Bělehradě večer seděli venku, kolem šel olympijský vítěz v zápase Alexej Mišin, kterého mám neskutečně rád a vážím si ho. Přišel za mnou, jestli se může se mnou vyfotit. Tak jsem říkal, že bych se měl fotit spíš já s ním. A on tvrdil, že můžu zápasit do čtyřiceti. Krásně se to poslouchá, ale musím být soudný, další čtyři roky jsou dlouhé. Když se budu cítit dobře a nebudu mít zranění, určitě bych chtěl zápasit co nejdéle.
Jste teď rád, že jste u zápasu zůstal, i když jste koketoval s přechodem k MMA?
Jednoznačně, zápas je pro mě srdcová záležitost. Lámalo se to v době covidu, řešilo se, jestli bude olympiáda, jestli pak nezmizí zápas z programu her. A pro mě je olympiáda hlavní odměnou. Kdyby zápas nebyl olympijský sport, nevím, jestli bych ho dělal. Mám rád všechny bojové sporty, kluci z MMA jsou také srdcaři, ale zápas je na prvním místě.
| Kruhy se zaplní |
|---|
| Před hrami v Tokiu zamířil Václav Scheiner v 66 letech poprvé do tetovacího salónu. Po sázce si trenér Artura Omarova nechal vytetovat pět olympijských kruhů. Čtyři z nich vyplnily letopočty her, kterých se jako trenér zúčastnil, teď přijde do posledního kruhu rok 2024. „Tetovala mě bývalá zápasnice, tehdy mě uklidňovala, že nikoho nerozhodí, když se přijde tetovat starý dědek. Mezitím otěhotněla, teď své dílo dodělá,“ líčil s úsměvem. |
Často zmiňujete, jak je pro vás důležitá rodina. Pojede s vámi do Paříže?
Strašně bych si to přál, žena už koukala na letenky a lístky. To je destinace, kam se můžou podívat mí blízcí a známí a zažít tu úžasnou atmosféru olympijských her.
Manželka ostatně bývá i vaší poradkyní při turnajích…
Jak jsem říkal, že s nikým nekomunikuju před zápasy, tak jen se svou ženou. Kouká na ty zápasy, analyzuje je, říká, co by mohlo být dobré. Já jí řeknu svou taktiku, ona ji podpoří. Je v tom zápase se mnou. (úsměv)
