Pešta poprvé promluvil po hrozivém T.K.O. Kosti prostě praskají a Martínek není lepší

Popravdě jsem zápas ještě neviděl. Beru to tak, že jeho první rána mi zlomila čelist. Sedla dobře.

Ne, nebyl jsem nahulenej, nepotácel jsem se. Nebylo to žádné dobití, škrcení, porážka na body. Kvůli zdraví nešlo dál zápasit, kosti prostě praskají. Anderson Silva si třeba zlomil holeň, tohle se občas stane. O výsledku rozhodlo prostě zranění.

Zjišťoval jsem si, proč se zlomila, jak to je možné. I když nešlo o takovou ránu, občas tahle situace nastane. Stačí dobrý úhel a sanice praskne. Bavil jsem se s Kubou Bělem, který měl taky prasklou čelist po zápase s Gáborem Borárosem. Říkal, že ho rána nenahulila, ale dobře sedla. Je to úraz jako jakýkoliv jiný. Věřím, že ještě budu moct ukázat, že jsem dobrej a u nás nejlepší.

Přesně. Hned jsem si neuvědomil, že to je zlomený. Zničehonic jsem cítil mezeru a myslel si, že mám vyražený zub. Postupně mi docházelo, že je něco špatně. Když mi odtlačil obličej, vše se mi ve tváři posunulo. S tímhle pokračovat nešlo, šílenství. Další jedna rána mohla mít fatální následky a následná rekonvalescence mohla být několikanásobně delší.

Říkat si, že pravý bojovník se nevzdá, je v tomhle případě nesmysl.

Cuknul jsem, trochu se leknul, když se čelist posune, je to nepříjemný, člověk neví, co se děje. Viděl jsem, že si rozhodčí všiml, že je něco špatně. Vypadalo to, že chce mezi nás jít. Jakmile jsem zvednul ruku, skočil do toho.

Ne. Teď mě porazil, ale jsem přesvědčený, že není lepší. Na prohře mě strašně mrzí jedna věc. Kdyby mě jakkoliv porazil, tak si řeknu, ok, porazil mě lepší bojovník a můžu si z toho něco vzít. Takhle jsem prohrál, protože přišlo zranění, smůla. Třeba je lepší, ale z tohoto zápasu to nevíme. Jsem skálopevně přesvědčený, že já jsem lepší.

Přesně tak. Podívali se na mě, provizorně mi čelist zadrátovali a zašili. Druhý den jsem se vrátil do nemocnice na operaci.

Bylo mi řečeno, že za tři měsíce bych měl být v pořádku, čelist by měla být zahojená tak, jako by nebyla nikdy zlomená, údajně bude ještě silnější.

Mluvení je slabší, nemůžu pořádně kousat. Doktor říkal, nekousat, takže na začátku jsem jedl hodně zmrzlinu, když byla čelist ještě hodně nateklá. Teď začínám jíst jogurty s proteiňákem, jogurty, začal jsem už i vajíčka.

Nemám, sám jsem si zakázal přemýšlet co bude dál. Času je dost. Nějakou dobu zůstanu tady, čekají mě kontroly, rád bych se vrátil do Ameriky dřív než za tři měsíce. I když nebudu trénovat naplno, něco budu moct dělat. Je důležitý se udržovat a být v tom prostředí. Když jsem v Čechách, mám tendenci zvlčet a flákat se, takže i proto bych se rád vrátil.

To má, to jsem věděl už předtím. Mně se dlouho zranění vyhýbala. Až do zlomeného nosu v zápase v červenci 2018 Alexandrem Jemeljaněnkem, což nebylo nic zásadního, tak jsem toho moc neměl. Natržený vaz, občas něco naraženého, teď se mi to trochu nakupilo, ale za těch deset let toho bylo docela málo. To, že jsem prohrál zápas, mě mrzí mnohem víc než fakt, že se musím potýkat s čelistí. Kolena a utržené vazy v jakémkoliv sportu jsou mnohem horší, ve finále nejde o nic hrozného, nehroutím se.

Snažil jsem se psát po Danově vzoru blog, pořád se snažím. Jsem ale línej, dlouho mi trvá, než něco zveřejním. Možná něco napíšu, asi své světonázory a třeba rozbory a analýzy zápasů. Vždycky, když jsem něco takového napsal, byly na to dobré reakce. Ale i psaní vyžaduje trénink.

Trenérem. Necítím se kompetentní, abych hodnotil jeho spisovatelské stránky. Jako trenér je jeden z nejlepších, ne-li nejlepší v České republice, což není jen můj názor, ale obecně uznávaný fakt. Jako spisovatel takhle vysoko ještě není, trenér je pořád na prvním místě.