Článek
Šimková (bilance 3-3) zároveň představuje další domácí posilu, jež má Oktagonu pomoct rozvířit ženské divize. První ostrý test ji však čeká na horké německé půdě, kde ji na druhé straně bojiště přivítá tamní kráska Alina Dalaslanová. „Mám už za sebou zápas v Kambodži, kde byla hala plná Asiatů a vyhrocenější atmosféra,“ srovnává Češka.
Za necelé tři roky jste odbojovala šest duelů, načež přišlo laso z domácího Oktagonu. Jak k němu došlo?
Ani nevím, kdo to konkrétně domluvil, protože to bylo spíše takové hezké vánoční překvapení… A myslím si, že na mě je mnohem menší tlak než na soupeřku. Nebudu domácí bojovnice a nebude na mě tíha toho, že musím vyhrát. Mám zkušenosti s profesionálním zápasením i tím, že jsem bojovala v Německu, kde byli všichni proti mně, anebo třeba v Kambodži, kde byla hala plná Asiatů a bylo to vyhrocenější. Nebude to pro mě nic nového.
V Kambodži jste s bojovými sporty začala, viďte?
Je to tak. Bylo to z frustrace. Byla jsem tam na projektech a někdy ta práce byla tak náročná, že jsem postrádala nějaký ten ventil. Začala jsem proto dělat tamní bojový sport kun khmer, což je obdoba thajského boxu. Každý večer jsem chodila do gymu, kde jsem mlátila do lap a pytle. Od té doby se z toho stala závislost, zamilovala jsem se do toho.
Přitom jste začala až v 28 letech. Čekala jste, že se dočkáte smlouvy s nejprestižnější česko-slovenskou MMA organizací?
To vůbec. Ze začátku jsem ani nečekala, že bych někdy mohla zápasit. Pak jsem obdržela nabídku na první zápas v thajském boxu a zjistila jsem, že je to super. A MMA? Dlouho jsem netušila, co to vlastně je, protože ve srovnáním s thajským boxem je to něco jiného. Viděla jsem první zápas, kde se furt váleli na zemi, a říkala jsem si, že je to divný. Když jsem si to vygooglila, tak mi to našlo, že to jsou smíšená bojová umění. Znělo to fajn, a když jsem se vrátila do Prahy, tak jsem zjistila, že mě MMA taky baví. Následně se mi dvakrát povedlo vyhrát mistrovství republiky a od té doby buduju, co mám. Teď jdu do sedmého profesionálního zápasu, což převršilo vše, co jsem si myslela, že dosáhnu.
Umíte se pochválit? Začít s bojovými sporty takto „pozdě“ totiž není nejjednodušší.
Chodím na terapie, stále to totiž nedokážu. (smích) Snažím se si to říkat, ale asi potřebuju v tom být perfektní, protože si myslím, že nikdy nedosáhnu toho, abych byla opravdu spokojená. Byť třeba zvítězím, tak vnímám chyby, které jsem udělala. I to je klíčem k úspěchu. Člověk se potřebuje zakousnout a mít další motivaci.
MMA ale není jedinou vaší zálibou, zpíváte i ve sboru. Jak jste se k tomu dostala?
Mnohem dřív než k bojovým uměním. Začala jsem s tím už na střední škole, kdy jsem se dostala do jedné kapely, která zpívala vokální písničky s africkou tématikou. Bubnovala jsem i na africké bubny, mám totiž i pár kamarádů Afričanů. A když jsem se vrátila do Prahy, tak mi to zůstalo. Občas máme i nějaké koncerty.
Jak to jde skloubit s přípravou bojovnice?
To jsem prostě já a to všechno mě baví. Jedna věc nevylučuje tu druhou.
Navíc jste vystudovala vysokou školu, máte červený diplom, což v bojových sportech není zrovna zvykem.
To je pravda. Dokonce jsem vystudovala dvě vysoké školy – mezinárodní rozvojová studia a mezinárodní humanitární a sociální práce. Jsou to podobné obory. Oba se soustředí na to, jak pomáhat v zahraničí. Pomáhala jsem například během tornáda na Jižní Moravě, různě po povodních a občas jsem byla i v rámci této profese v Kambodži. Teď se tomu věnuju sice už trochu méně, ale dělám projektovou manažerku v oblasti sociálních služeb. Zabýváme se projekty na podporu sexuality u lidí s nějakým znevýhodněním.
Co máte přesně na starosti?
Jsem projektová manažerka organizace Freya a snažíme se přinášet inovace do sociálních služeb, konkrétně dětské domovy či domovy pro seniory. Přinášíme sem témata sexuality a toho, že by se mělo v těchto místech dodržovat nějaké soukromí vůči těmto lidem. Někdo třeba starší lidi vnímá tak, že si nezaslouží soukromí.
Jsou lidé překvapeni, co všechno zvládnete?
Ti, co mě znají z mé práce, tak moc nechápou, že dělám MMA. A když se mě zase zeptají lidi z MMA, tak naopak nechápou, co dělám za práci. (smích) Já vždycky v kanceláři zavřu dveře a jdu do úplně jiného světa. Moc se to nepropojuje, ale je to tak.
Takže jim to musíte často vysvětlovat?
To ano, zvlášť téma sexuality, což pro spoustu lidí může znít zvláštně. Pokud to jsou lidi, které to opravdu zajímá, tak se dostaneme k tomu, jak lidi s autismem vnímají problém s navazováním vztahů. Na základě toho jsem schopna vysvětlit, že naše práce je docela potřebná, protože to opravdu tak vnímám. Pak tu jsou lidi, kteří to obrátím ve vtip, že bych měla pracovat v oblasti sexu a dělat sexuální služby pro lidi se znevýhodněním, což tak není.
Jak jste říkala, vaše koníčky či pracovní náplň se vůbec nepropojují s bojovými sporty. Co vám dělá větší radost?
Pocit euforie v MMA je mnohem větší než v práci. Samozřejmě, že v práci slavíme, dáme si třeba dort, protože máme fajn pracovní prostředí, ale MMA mi přináší mnohem větší emoce a pocit uspokojení z výsledku. Ať už z prohry, či výhry. Pocit po zápase je nepopsatelný.
Zápas vás čeká už 8. března. Už jste si v práci naplánovala volno, abyste zvládla všechny povinnosti před bojem?
Pracuji do středy, kdy skončím trochu dřív, protože si chci na zápas udělat hezké vlasy. Čtvrtek pátek mám dovolenou, protože už cestuji. Naštěstí mám fajn práci v tom, že mi dovolí home office a mít relativně flexibilní pracovní dobu. Mohu si domlouvat tréninky třeba i na dopoledne.
Ve Stuttgartu ale budete jako „cizí“ bojovnice. Nebojíte se, že vás tamní prostředí pohltí?
Před zápasem dokážu vypnout a dostat se do zápasového módu. Mám kolem sebe skvělý tým, který mě vždycky dobře podporuje.
