Článek
V podání Roušala to ale premiéra v Oktagonu MMA nebude. Pod taktovkou největší tuzemské bojové organizace se představil již dvakrát, pokaždé pod pravidly underground. Výsledek? Jedna výhra a jedna porážka. K oběma duelům došlo v minulém roce, k premiéře ale přitom mohlo dojít již v předchozím kalendářním období. Tehdy ale souboj v kleci zhatil problém s kontroverzním tetováním (podobizna nacistického vůdce Adolfa Hitlera na bicepsu – pozn. red.), které si brněnský rváč musel nechat předělat. „Udělal jsem za tím tlustou čáru," říká.
Za tři týdny vás čeká premiéra v MMA. Jak je těžké se do takové role převtělit? Dlouhé roky jste byl zvyklý na čistě postojové disciplíny.
Je to těžké...Já měl svůj první boxerský zápas v roce 2012 a od té doby jsem byl furt v postoji. Byla tam i nějaká pauza, po které jsem pokračoval ve velkých rukavicích v K1. Následoval přechod do gymu, kde byl Karel Kaiser, pod kterým jsem to rozjel v malých rukavicích, načež jsem šel do organizace DFN. Furt jsem nějak pokukoval po MMA, ale neměl jsem žádné základy v judu či brazilském jiu-jitsu. Situaci ale nahrál fakt, že v mi v organizaci DFN dvakrát zrušili zápas a můj parťák a dobrý kamarád Vlado Lengál, který rovněž přešel do MMA, mi řekl, proč se budu rvát v postojářských organizacích za pár korun. Lákal mě, abych také přešel k MMA. Říkal mi, že je to jedna z posledních možností, jak to udělat. Buď teď, nebo nikdy. A já si ze dne na den řekl, že to udělám. Hned další den jsem šel na MMA trénink, kterému se teď aktivně věnuju už půl roku. Abych ale nelhal, už před rokem a půl jsem to zkoušel, tehdy mě to ale nechytlo. Nějaké základy tedy mám, ale spíš amatérské. Až teď tomu obětuji veškerý čas.
Je v trénování velký rozdíl?
Je i není. Jde o to, že mě to baví. Předtím jsem každý den jezdil postoj, teď přišla změna. Jsou to úplně jiné metody, na které se těším a baví mě. Celkem mi to i jde...Ale stejně si chci zachovat ten postoj. Na zemi nebudu dělat žádné submise. Naopak se budu snažit vstát a soupeře zmlátit na nohou. Rovněž jsem začal trénovat práci u pletiva, kde jsem podle mě silný. Udržím tam i 85kilového borce. Myslím si, že je to dobrá cesta...Ale hlavně mi jde o to, abych dělal atraktivní zápasy. Nechci se válet na zemi a zkoušet někomu lámat ruku. Raději ho nechám vstát a budu se přestřelovat v postoji. To mě baví.
Takže z vás už bude čistě MMA zápasník?
Tím, že mě bojové sporty živí a MMA či Oktagon jsou populární a jsou kolem toho sponzoři, tak u toho zůstanu. Teď jen, aby mi vyšel první zápas. Nevím, do čeho jdu. Nemám za sebou žádný amatérský zápas, je to pro mě novinka. Hned mě čeká profi.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Je pravda, že na MMA je v posledních letech upřena velká pozornost.
Přesně tak. Už jen kvůli tomu jsem to musel udělat. Nebudu se nikde mlátit za pár korun v postoji.
Zápasením v postojových organizacích se tedy člověk nemůže uživit?
V Česku a na Slovensku to nejde. Za prvé ty organizace nejsou tolik vidět, proto tam není ani tolik sponzorů. Oktagon je něco jiného. V dnešní době je to byznys a já raději budu v Oktagonu, kde jsou sponzoři, a dostanu peníze.
Nelákala by vás účast třeba v organizacích typu Clash of the Stars. Tam si člověk může slušně vydělat, nemyslíte?
Chtěli jsme tam s Davidem Dvořáčkem zápasit v duelu 2 proti 4 nebo 2 proti 5. Šlo nám o srandu. Ale řekli nám, že na tenhle typ zápasů mají malou klec. Ale uvidíme, netlačím na to a nechám to osudu.
Do MMA tedy přicházíte ve 28 letech. Co chcete dokázat?
Kdo říká, že nechce tituly, tak kecá. A já rozhodně neříkám, že bych si na něj v Oktagonu nechtěl sáhnout. Baví mě rvačky. Baví mě se mlátit a dělat super zápasy. To jsem doteď dělal a lidem se to líbilo. Chci v tom pokračovat. Oktagon má navíc větší sledovanost a budu to dělat pro větší spektrum lidí. Když bych to měl shrnout, tak chci být zdravý, co nejvíc trénovat a co nejvíc zápasit a vyhrávat.
Vaše premiéra navíc přijde na Štvanici, což je ikonický turnaj. Souhlasíte?
Rozhodně. Myslím si, že tam chce zápasit každý. Je to turnaj roku. Nedá se to srovnávat. Je to pod otevřeným nebem, velká show. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale o to víc se těším. Bude to premiéra z obou stran.
Na turnaji se představí i váš kamarád Vladimír Lengál. Jak vaše přátelství vzniklo?
To už je nějakou dobu zpět, tehdy každý trénoval v jiném gymu. Jednou mi napsal, zda k nim nechci přijít na trénink. Neváhal jsem. Tehdy tam byli o deset levlů výš a hrozně mě zmlátili. Fakt mě zbili. Vlado pak řekl, abych přišel na sparing i další den. Mysleli si, že nepřijdu, ale já přišel. Přišel jsem po čtyřech. Oni se na sebe podívali a řekli: co tady děláš?... Podali mi ruku, měli mě za srdcaře. Tady to začalo. Začali mi radit, už mě tolik nemlátili. Začali jsme se víc bavit, přešel jsem zpět do starého gymu a s Vláďou jsme se stali dobrými kamarády. Vídáme se mimo gym, píšeme si každý den, připravujeme se spolu. Dá se říct, že jsem se mu už teď vyrovnal. Motivujeme se spolu a všechno. Teď je cíl, abychom oba na Štvanici vyhráli.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vy ale zatím nemáte oznámeného soupeře. Jaká je situace nyní?
Měl jsem mít dva soupeře. Jeden se zranil, druhý se pos*al. Třetí zápasník, který mi byl nabídnut, by chtěl domluvenou váhu. Ale jelikož jde o můj první zápas, tak se mi do toho nechce. Já chci zápasit v 66. Dali mi i čtvrtého soupeře a okamžitě jsem řekl, že to beru. Mně je to jedno, chci prostě zápasit. Teď se čeká, zda to přijme, nebo ne...Člověk je ale furt na trní. Nejraději bych už soupeře, ať vím, na čem jsem.
Když se vrátím do minulosti, tak vy jste s bojovými sporty začal už v pubertě. Tehdy za to mohly okolnosti spojené s vyrůstáním v komplikovaném brněnském prostředí. Můžete to trochu rozvést?
Bylo to na Bratislavské ulici v Brně, takové ghetto. V té době jsem byl na základní škole, bylo mi zhruba 12-15. Jde o to, že jsem tehdy měl problémy s romskými obyvateli. Útočili po mně, což mě donutilo začít sportovat, abych se mohl bránit a měl větší sebevědomí. Dokopalo mě to k tomu, abych nehrál fotbal, jak jsem chtěl, ale začal jsem s boxem. Hrozilo totiž, že bych se stal buď feťákem, nebo bych šel na druhou stranu proti nim. Dřív to takhle bylo. Je to deset let zpátky. Tehdy nebyly žádné kamery. Když se někdo mlátil, tak se nic netočilo. Úplně něco jiného. Člověk šel třeba po ulici a pět Romů ho zbilo. Bylo to jedno, nikdo to neřešil. Člověk pak raději chodil jinou cestou. Já jsem ale v životě chtěl ještě něco dokázat, tak jsem se dal na box a pomalu jsem šel pro nim...
Bránil jste se takovým útokům?
Rozhodně. Ze začátku to nešlo, ale pak jsem se skamarádil s partou lidí a vznikaly z toho bitky. Třeba tři na tři, skupiny. Bylo to horší a horší. Jak jsem ale řekl, je to už dlouho zpátky. Když jdu stejným místem teď, tak se s romy normálně pozdravím a udělám fotku. Nemám proti nim žádnou nenávist. Co bylo, bylo. Když bych se furt otáčel za sebe, tak bych nebyl tam, kde teď jsem. Já třeba některé ty útočníky poznám, ale mávnu nad tím rukou. Oni furt fetují a chlastají. Já jsem naopak úplně jinde. Občas si na to ale vzpomenu, když třeba projedu autem tou ulicí. Ty vzpomínky mě nakopnou. Zpětně si přehraju, co se mi stávalo, odkud pocházím a kde jsem teď. Jsem sám pro sebe motivace.
Víte, proč si vybírali zrovna vás?
Dřív to prostě tak bylo. Byl tam převaha Romů a ti to měli jako zábavu. Když tam byl někdo bílý mezi nimi, tak se útočilo. Naštěstí je to už pryč a já jsem rád, že jsem šel a teď jsem tam, kde jsem. Já to tehdy neříkal ani doma. Vyrůstal jsem s mamkou, která se starala o nemocnou dceru. Nechtěl jsem jí přidělávat další starosti.
Byl jste v té době bezproblémový?
Ve škole ano. Známky byly normální, nějaké trojky. Dá se říct, že jsem nechodil za školu, ale párkrát jsem byl. Ale kdo vlastně nebyl? (smích). Nebudu lhát. Základku i střední jsem udělal, žádné stížnosti na mě nebyly. Žádné pětky, žádné důtky. Maximálně napomenutí třídního učitele. Ale žádný grázl jsem nebyl.
Když se za tímto obdobím odhlédnete, udělal byste teď něco jinak?
(Zamyslí se). Asi ne. Asi to tak všechno mělo být. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Když jsem někdy přestal na chvíli boxovat, tak mi táta říkal, že bych mohl být jinde. To ale nikdo neví, kde bych byl. Jsem rád, kde jsem teď a že jsem šťastný.
Považujete se za dobrého člověka?
Jo, jsem dobrý člověk (smích). Ti, co mě znají osobně, tak to říkají. Naštěstí takových mám kolem sebe hodně.
Mnozí vás považují za kontroverzního bojovníka. Víte, proč toto označení vzniklo?
Měl jsem tetování a bylo to kvůli tomu. Začalo to tím. Měl jsem na sobě pár věcí, ale postupně jsem to zakryl. Udělal jsem za tím tlustou čáru. Například můj trenér Karel Kaiser ani nevěděl, že něco takového mám. Já jsem ale úplně normální kluk, jen jsem vyrůstal v problematické komunitě lidí, kvůli které vzniklo tohle tetování. Nic nevyznávám. Normálně se bavím se všemi různými národnostmi, proto jsem to neřešil. Nechal jsem to. Navíc, když to člověk chce předělat, musí si dát pauzu od tréninků. Bolí to, trvá to. Člověk si řekne, že to udělá příště a příště. Nakonec je z toho půl roku až rok...
Byla to tehdy jedna z podmínka Oktagonu, abyste pod nim mohl zápasit, viďte?
Je to tak. Já jsem ale rád, že to tak bylo. Udělal jsem za tím tlustou čáru a jsem rád, že to bylo ze startu mé kariéry, a ne až někdy potom. To by to mohlo zkazit.
