Článek
Konec souboje přitom přišel v závěru první pětiminutovky. Machmudov trpělivou prací na zemi vykouzlil ukázkovou kimuru, po níž mohl radostně slavit. Spolu s ním také nabité hlediště v brněnském Bobycentru, kde měl talentovaný český reprezentant opravdu hojný zástup fanoušků. „Byli to Češi, Dagestánci, Čečenci, Gruzínci, snad všichni. Byl tu snad celý sektor.“
Převládá spokojenost?
Klidně bych si to zopakoval a udělal to trochu lépe. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Díky bohu, že jsem to ukončil už v prvním kole, takže za mě dobrý. Zápas mi ale ukázal, že musím víc drilovat. To, že budu dominovat, bylo jasné, což mi v zápase také zůstalo, ale rozhodně musím víc makat. Mezi profíky se teď potřebuju rozpinkat a trochu si na ně zvyknout. Na klec jsem zvyklý, ale to neplatí na delší kola a malé rukavice.
Jak to bylo s tlakem na vaši osobu?
Říkal jsem, že necítím žádný tlak, a je fakt, že jsem v kleci nic takového nepociťoval. Nevím, zda to bylo tím, že turnaj proběhl v Brně, protože tady je dobrá atmosféra, ale hned od začátku jsem se cítil dobře. Fakt skvěle. Asi jsem pro to narozen a mám to v sobě.
Po zápase jste zmiňoval, že jste čtrnáct dnů před soubojem bral antibiotika. Byl proto v plánu konec již v prvním kole?
Zřejmě to bylo kvůli tomu. Ještě před zápasem jsem říkal, že bych chtěl zvítězit na technický knokaut, ale v kleci jsem přišel na to, že ty lokty nejsou zrovna jednoduché. Člověk na ně potřebuje prostor, proto jsem to ukončil tímhle způsobem, protože jsem viděl možnost – a prostě jsem to udělal.
Měl jste fyzičku i na druhé kolo?
Nevím, jaký byl čas, ale v půlce na mě Pepa (trenér Josef Král) křičel, ať se zbytečně neutavím a soupeře jen držím. Když jsem ale do něj pálil údery, tak jsem cítil, že fyzička odchází. Já mám ale srdce na správném místě, nevzdal bych to. I bez fyzičky bych to zvládl.
V zádech jste měl opravdu bouřlivou kulisu, kdo všechno vás přijel podpořit?
Byli to Češi, Dagestánci, Čečenci, Gruzínci, snad všichni. Byl tu snad celý sektor.
Chystáte oslavu?
Nejsem žádný pařmen, ale religiózní člověk. Půjdu se jen pořádně najíst a spát.
Jaké pro vás bylo nastupovat takhle pozdě večer? V amatérech jste byl zvyklý na dřívější časy.
V šatně před zápasem jsem zíval. Naposledy jsem takhle pozdě (cca 22h) zápasil na turnaji v Srbsku, kde finále mistrovství světa posunuly na večer, na což nejsem zvyklý. Zvykat si ale budu muset.
Rovněž jste si musel zvyknout na domluvenou váhu, jaké to bylo?
Bylo to neobvyklé, nejsem na to zvyklý, ale asi mi to sedlo, protože jsem se cítil skvěle. Šel jsem 80 a zjistil jsem, že moje tělo to dává. To je hrozba pro všechny 77 nejen v Česku, ale po celé Evropě i světě.
Poprvé jste si mohl užít i nástupovou píseň.
Byl to kavkaz style. Nevím, co jsem měl zvolit, tak jsem vybral to nejvíc tradiční, co je spojené s mým rodným krajem. Lidem se to líbilo, takže si to dám asi ještě příště. Skvělou atmosféru jsem totiž cítil už při nástupu, dalo mi to hodně. Asi jsem šoumen, mám rád pozornost. Sedí mi to.
Během pozápasové řeči jste rozbrečel svého trenéra Josefa Krále, když jste mu přál k narozeninám. Co jste na jeho reakci říkal?
Ono není těžké se ho takhle emočně dotknout. Když má radost on, tak mám radost i já. Takhle to mám s každou blízkou osobou. Jsem rád, že mu ukápla slzička.
Jaké máte plány pro nejbližší měsíce?
Rád bych se ukázal na dalším turnaji Fusionu 18. října, rovněž bych chtěl zápasit ještě dřív, třeba už za dva a půl měsíce. Kdybych do října stihl ještě jeden zápas, tak by to bylo super. Pokud mě příště tu lidi uvítají stejně jako teď, tak se tu určitě ukážu.
