Článek
Vy pocházíte z Ukrajiny, odkud jste se do Česka vydal ve dvou letech. Co říkáte na současnou situaci?
Je to situace, kterou většina světa nečekala. Já jsem to v těch nejčernějších snech možná i čekal. Už jen kvůli tomu, že pocházím z Donbasu, kde jsou separistické republiky a v roce 2014 zde začínala ruská práce spojená s Krymem. Už před těmi osmi lety jsem očekával, že je to začátek něčeho většího, což se mi potvrdilo. Uvidíme, jestli to bude pokračovat dál. Nikdo z nás si to ale nepřeje.
Když se objevily první informace o ruské vojenské invazi, tak vás to tedy nepřekvapilo?
Překvapilo i nepřekvapilo. Měl jsem to na vědomí, že to může stát, ale to jen v těch nejčernějších snech.
Sledujete dění na Ukrajině každý den?
Snažím se, ale musím říct, že občas vypínám televizi, protože je toho na mě moc. Trochu i sleduji na lidech, že jsou v posledních dnech alergičtí na Ukrajinu. Chtějí žít normální život, furt se jim to cpe do hlavy. Na jednu stranu to ale chápu. Žijí v teple, chtějí klid a ne válku. Doufám, že to všechno rychle přejde, dalo se vše do normálu a mohli se normálně bavit. Hlavně, ať neumírají další lidi. To je to nejdůležitější. Doufám, že se Ukrajina vrátí do normálního života.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vy máte na Ukrajině část rodiny, jak to u nich vypadá?
Ano, přesně tak, mám tam babičku, dědu, babičku od mamky a bratrance. Babička s dědou jsou v Donbasu, dlouhou dobu jsou pod separatisty a osm let vědí, jak to chodí. Naštěstí jsou na místě, kde se dá nějak žít a výbuchy jdou slyšet z dálky. Jsou na to už zvyklý. Bratranec ale poslední den pomalu utíkal z Kyjeva, teď je v jiném městě, které také začínali ostřelovat. Zkrátka se pendluje z města do města.
Nepřipadá v úvahu, že by se vydali za vámi do Česka?
Bavíme se o tom, hledáme možnosti co a jak. Co se týče chlapů, tak tam ta možnost není, byli mobilizováni a většina z nich musela do armády. U žen je to složité kvůli náročnému přejíždění po Ukrajině. Ty lidé by kolikrát chtěli, ale ne každému se povede utéct.
Jak těžké je na to nemyslet a věnovat se svému životu a trénování?
Ať se děje, co se děje, tak musím sportovat, jsem sportovec. Zároveň ale nemohu mlčet, mám nějaké lidi, kteří chtějí vědět, jaký mám na to názor, co si o tom myslím. Musím to tedy vést na více frontách. Musím sportovat, občas se vyjádřit a s přítelkyní také pomáháme. Jsme v jednom kole.
Myslíte, že je správný přístup k ruským sportovcům a týmům? Například kvůli válečnému konfliktu nemohl proti vám nastoupit Rus Karavajev, spoustu lidí raději nejezdí zápasit do Ruska, ruské týmy byly vyloučeny z mezinárodních soutěžích.
Je mi líto těch obyčejných, řadových sportovců, kteří se jasně vyjádřili, že jsou proti válce a svůj postoj dali najevo. Pak tu jsou někteří další, kteří to podporují. Těch mi ale líto není. Těmi vyloučeními zřejmě chtějí vytvořit tlak na ruskou federaci a sportovce, aby se začali bouřit a byli proti současné vládě.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Nyní se téměř celý svět dívá na Rusko skrz prsty, máte to podobně?
O Putinově vládě se bavit nemusíme, to je asi všem jasné, jinak to ale takhle nemám. Mohu například uvést něco z praxe. U nás v práci, kde pracuju na půl úvazku, máme Rusa, Bělorusa i Ukrajince a ti všichni se snaží Ukrajině pomáhat. Nabízejí humanitární pomoc, pomáhají uprchlíkům, takže na takové lidi se nemohu dívat skrz prsty. Nemohu je za to odsoudit, oni si tu vládu nezvolili a jsou obětí situace.
Je podle vás vůbec reálné, aby nastalo příměří mezi Ruskem a Ukrajinou?
Je to možné pouze v případě, pokud Rusko stáhne vojska a přestane střílet, pak je to možné. Je to jednoduché, jinou možnost nevidím. Ukrajinci jsou u sebe doma a nemohou jít zpátky. Právě obyčejní lidé nejvíc trpí, záleží, jak se dohodnou politici.
Jak vnímáte podporu Ukrajiny od ostatních států? Například od České republiky.
Je to věc, kterou jsem do jisté míry čekal. Česká republika je solidární národ, například když byly povodně na Moravě, tak spoustu lidí jezdilo pomáhat. Jsem jim za to moc vděčnej, jsem hrdej, že jsem občan České republiky. Prakticky se jich ta situace vůbec netýká, ale snaží se pomáhat. Nedej bože, aby to došlo i sem, to bychom museli všichni do zbroje.
Cítíte v Česku bezpečí?
V Česku jsem se vždycky cítil v bezpečí, skoro celý život žiju na Moravě v Brně. I proto o sobě říkám, že jsem moravský Ukrajinec. Miluju Brno, miluju Českou republiku. Když s přítelkyní cestujeme, tak mě vždycky udivuje, jak je Česko pěkné. Nacestovali jsme toho společně hodně, ale do České republiky jsme se vždycky rádi vraceli.
