Byla tam spousta chyb, říká Procházkův tým. Pereira? Máme na něj, tvrdí

Procházka nejen divákům, ale i svému trenérskému týmu ve složení Jaroslav Hovězák, Martin Karaivanov a Filip Lukeš nabídl svou pověstnou divočinu uvnitř kolbiště, v němž se více než třináct minut se zámořským bijcem přestřeloval v postoji. A byť toho český bijec nakoupil znovu hodně, ani jednou se neocitl ve velkém ohrožení. Po drtivých výpadech to byl naopak on sám, kdo v závěru souboje mohl radostí vykřiknout. „Chtěli jsme být opatrnější,“ přibližuje taktiku Hovězák.

Žádné velké oslavy nebyly. Dali jsme si pivko v baru, byla to pohoda. Spíše to z nás spadlo.

Určitě. S Martinem (Karaivanovem) nám skončila práce a byli jsme rádi, že jsme to zvládli. Byli jsme soustředění. Nechci říct, že jsme byli i nervózní, ale zápas byl pro nás hrozně důležitý i vzhledem k tomu, kam dál bude směřovat naše cesta. V přípravě jsme kladli důraz na profesionalitu a základní věci. Aby Jiří měl ruce nahoře, klid a kontrolu nad soupeřem a nedělal chyby. Měli jsme plán, který nám vyšel.

Jasně. Tyhle základní věci jsme mu museli říkat pořád, byl to základ naší komunikace. Chtěli jsme jasná a striktní hesla, jako například: ruce nahoru, pravá ruka nahoru, těžiště či flow. Máme to tak naposlouchané a naučené. On to sám vnímá, a pak podle sebe tu informaci vyhodnotí, jak uzná v tu chvíli za vhodné.

Vydržel toho hodně, ale my jsme byli opatrnější. Je potřeba si uvědomit, že je to světová trojka a přistupovali jsme do zápasu s ním s úctou. Pečlivě jsme ho studovali. Měli jsme ho nakoukaného ze zápasů proti Gloveru Teixeirovi či Magomedu Ankalajevovi. Má dobrý vrozený pohyb, do toho je dynamický. Dobře přebírá kombinace a skvěle se vrací. Byl ale čitelný, nedělal žádné blafáky. Také jsme věděli, že dobře kontruje, takže nám šlo o to, aby se do toho Jiří nepustil bezhlavě a nehrozilo mu nebezpečí.

Byli jsme připraveni na všechno možné. Hill je váhově těžší, má větší podvozek a cíleně wrestlit jsme s ním nechtěli. Kdyby se ale naskytlo nějaké ukončení, tak by do toho Jiří šel. Třeba nějakou submisi jako arm triangle choke, ale ne složitější techniky typu arm bar či náročnější grapplení. Zkrátka držet nad soupeřem kontrolu a připravit si ho na ground and pound (dobíjení na zemi). Případně ho ukončit nějakou jednoduchou submisí, a ne se tam nějak složitě proplétat.

My to takhle neřešíme – výhra je výhra. Samozřejmě se k tomu vrátíme, protože tam byla i spousta chyb, z nichž se hodláme poučit. Teď jedeme dál.

Bylo to hodně znát. Když jsme nastupovali, tak jsme zaznamenali velkou podporu, byť byl v roli domácího náš soupeř. Pro něj to mělo spíše opačnou odezvu.

Jiří má Alexe v hlavě, ale teď to není na pořadu dne. To vůbec. O naší budoucnosti se budeme bavit až někdy z jara. Je jasné, že by mu to chtěl vrátit, ale momentálně to neřešíme. Sedneme si k tomu jako tým a vyhodnotíme, jaké budou naše další kroky. Za sebe si nemyslím, že by to hned mělo být s Alexem. A pokud ano, tak by to musela být sakra dlouhá příprava. On je excelentní bojovník. Víme, že na něj máme, ale musíme se na to pořádně připravit. Kdo ví, jestli na něj ještě někdy vůbec narazíme.

Pauzou bych to nenazýval. Jakmile Jiří přiletí, tak bude trénovat a budeme fungovat dál, protože stále máme co zdokonalovat. Co se bude dít dál, to uvidíme. Teď máme tento čerstvý zážitek, a pak si společně sedneme jako tým.