Článek
Loňská spontánní výprava do jimi milovaného Japonska byla plná zážitků, akce, ale i dobrodružství. Soukup s Procházkou strávili bok po boku zhruba tři týdny, než se jejich cesty rozešly. Ale jen na chvíli. K jejich spojení došlo právě za oceánem v rámci zápasu UFC, kde oba holohlaví tvrďáci měli příležitost zapít vydařenou přípravu na pátý triumf v zámoří. „Pořádně jsme se napili a nadlábli,“ usmívá se Soukup, někdejší úspěšný český karatista.
Když jsme se spolu bavili naposled, výlet do USA jste neplánoval. Co se změnilo?
V plánu to nebylo. Já ale cvičím dvacetiletého kluka Sébu, jehož rodina jsou buddhisté. Tenkrát jsem za nimi vzal i Jiřího, který byl u nich asi týden a meditoval. A jelikož jsou dost bohatí, tak řekli, že by pro Sébu chtěli zájezd do Ameriky a zda bych nejel s ním. Poprvé v životě bychom se podívali na turnaj UFC. Řekl jsem: Tak jo, pojedu rád. Slovo dalo slovo a vyrazili jsme.
Máte rád spontánní nápady, viďte?
Když mi někdo něco takového nabídne, tak balím kufry a jedu. Tahle dobrodružství, a navíc nečekaná, mám nejradši. V Americe jsem ale nebyl poprvé. Když jsem závodil v kjokušin karate (nejtvrdší forma karate), tak jsem byl v New Yorku či Buffalu. Teď jsem byl v Las Vegas a Los Angeles poprvé.
Jak jste si to užil?
Hrozně. Kvůli rostoucímu požáru Sébova rodina nechtěla, abychom byli celou dobu v Los Angeles, protože nikdo nevěděl, jak to tam vypadá, jestli tam je kouř, jak to bude s dýcháním a podobně. Rovnou jsme jeli do Las Vegas, kde jsme měli základnu. Do Los Angeles jsme letěli na tři dny a viděli jsme vážení, staredowny a turnaj. Byli jsme tu bez auta, ale hned vedle haly. Spíš to bylo právě o tom galavečeru, protože nikam dál jsme se nepodívali. Nic moc tu nebylo, jen jednou jsme jeli k moři.
A co Las Vegas?
To je vesmír, to člověk nevidí nikde jinde na světě. Kasina tu jsou na každém rohu, dokonce snad i na záchodech. Jeli jsme i na Grand Canyon, největší přehradu v Americe Hoover Dam a navštívili jsme i Red Rock Canyon. Projeli jsme to pečlivě a užili jsme si to.
Zahrál jste si také v kasinu?
Pár drobných jsem tam hodil, bylo to snad 25 dolarů. Třikrát se mi to otočilo, nic jsem nevyhrál a pak jsem se na to vyprdl. Jsou tu ale i lidi, kteří to hrají do rána. Nechápu, kolik tam toho mohou naházet.
Pojďme k turnaji. Jak se vám poprvé líbilo na akci UFC?
Bylo to super. Hala byla opravdu narvaná, byť atmosféra v ní byla něco jako u nás. Nic světoborného než kdekoli jinde. A co se týče našich míst v hledišti, spíš jsme se museli koukat na obrazovku, abychom viděli, co přesně v kleci dělají. Navíc bylo vidět, jak fanoušci tady mají Jiřího rádi. Když zápasil, tak hala řvala. Společně s dalšími Čechy jsme mu udělali takový domácí kotel.
Takže spokojenost?
Na UFC jsem byl poprvé, ale už bych tam asi nejel. (smích) Stačilo mi to jednou. Samozřejmě jsem si to užil, ale kdybych si to pustil doma přes televizi, tak bych to viděl lépe a v klidu. Je ale jasné, že šlo o tu atmosféru a člověk měl šanci vidět různé zápasníky a celkově si užít Ameriku. Když se to takhle všechno spojí, tak je to super.
Jak bylo složité sehnat lístky? Říkáte, že bylo narváno.
Hodně. Jiří už lístky neměl a nemohl je ani sehnat. Řekli jsme si: Co teď budeme dělat? Přemýšleli jsme, že si objednáme lístky z internetu, načež nám zavolal jeden kluk z jeho týmu, že pro ně něco dělali a dostanou dvě vstupenky. A ty, co koupili navíc, jim zbydou. Prodali nám je, byť byly za stejné ceny, ale naopak na lepší místa. Jedna vycházela zhruba na 11,5 tisíce korun.
Stačili jste se s Jiřím před zápasem potkat?
To ne, byl na úplně jiném hotelu. Nevyšlo to ani během vážení, kdy všichni odjeli hned zpátky. Viděli jsme se až po zápase, kdy se vracel do Las Vegas. Šli jsme to oslavit na sushi do největšího Casina MGM Grand. Pořádně jsme se napili a nadlábli.
Čím jste si připili na vítězství?
Pivem. Bylo to Asahi či Sapporo, takže japonské.
Prozradíte, o čem jste se bavili?
Byla to všeobecná kamarádská debata. Něco jsem mu říkal k tomu zápasu a bavili jsme se o tom, zda měl nějaké zranění, co jsme všechno dělali v Americe a podobně. Byl ještě pěkně nachcípaný a z toho takový trochu skleněný. Teď už si ale myslím, že je dobrej.
Jan Soukup (vlevo) a Jiří Procházka během dobrodružství v Japonsku, kde trénovali i s tamními mistry karate.
Prožíval jste hodně jeho zápas i s ohledem na to, že se z vás v poslední době stali velcí kamarádi?
Byly to nervy. Člověk nevěděl, jestli bude dobře připravený a zda mu to bude stačit. Jsem rád, že to takhle dopadlo.
Co jste říkal na to, jak jeho soupeře Hilla „přivítalo“ publikum? Zápasil doma, přesto ho fanoušci vypískali a vybučeli.
Je to kvůli tomu, jak je drzý a myslí si o sobě bůhví co. Teď na to dojel u fanoušků. Jiří naopak ukázal, že má dobré srdce, což předvedl už před zápasem, kdy na vážení přivedl ženu s rakovinou a věnoval jí peníze. Nejde ho nemít rád. Vědí to nejen v Americe, ale po celém světě. Tohle bylo gesto jako víno. Stvrdil to zápasem, kde mu to padlo jak zadek na hrnec.
Společně jste tři týdny před zápasem strávili v Japonsku, kde jste se věnovali karate. Zaznamenal jste nějaké prvky i v souboji proti Hillovi?
Až tolik ne, spíš tam byl hodně znát pohyb, který Jiří trénoval. My jsme zkoušeli hodně kopat, což v zápase moc nepředvedl. Jednou tam sice zkoušel otočku, ale to jsem si říkal, že je to blbost. Bylo to dost pomalé. Bylo to spíš tak, aby tam něco dal a byl pestrý. Žádný účinek to nemělo. Jel spíše ruce, trochu opatrněji. I v Japonsku jsme zkoušeli podobné jednotlivé kombinace.
Už jste se společně bavili, kdy se zase uvidíte?
Určitě, jsme v kontaktu. Teď mi zrovna psal, jak se mám. Až přijede do Česka, tak bude dodělávat školu; a pak jsme se domlouvali, že se uvidíme v Praze a potrénujeme. Nic konkrétního to ale nebylo.
