Procházka je můj správný nástupce, má jasno český samuraj, který dobyl Japonsko

Japonsko a bojové sporty. Pokud byste v Česku hledali vhodného parťáka, zajisté se obrátíte na domácího nejproslulejšího karatistu Jana Soukupa. Podobný krok před několika měsíci učinil také nejúspěšnější bojovník MMA Jiří Procházka. Společně proto vyrazili do země vycházejícího slunce, kde meditovali, cestovali, trénovali, a především se z nich stali kamarádi, kteří toho mají mnoho společného. A zážitky ? Těch má Soukup v hlavě celou řadu. „Jiří pak odletěl do Mexika a řekl jsem mu: Já snad pojedu s tebou,“ vtipkuje.

To už je hodně dávno zpátky, zhruba deset let. Bylo to v době, kdy jsem závodil v K-1 a byli jsme na soustředění s Viktorem Petrlíkem. S Jiřím jsme se tam potkali, povídali si, obědvali a snídali. Dostali jsme se k sobě blíž, jen každý šel jinou cestou. Zatímco já skončil, on začal stoupat na výsluní v MMA.

Jelikož on u sebe cvičí karate a vždycky si chtěl zkusit kjokušin karate (tvrdá forma karate), tak mě zhruba před půl rokem oslovil. Přijel do Prahy na trénink, zatrénovali jsme si a dali si výborný oběd. Tím se naše spolupráce víc semkla. Začali jsme se bavit o Japonsku a zjistil, že umím jejich jazyk. Říkal, že by se tam chtěl jet podívat a zacvičit si. Slovo dalo slovo a večer mi zavolal a řekl: Hele, za čtrnáct dnů mám volno, nejel bys do Japonska? Neváhal jsem i proto, že Japonsko je pro mě druhý domov, kam bych jel kdykoli, kdy mi někdo řekne. Domluvili jsme se a čtrnáct dnů poté jsme odletěli.

To asi ne, žil jsem tam šest a půl roku. Občas jsem jezdil domů a zpátky. Tři roky jsem žil na ostrově Kjúšú v Kagošimě, kde jsem cvičil kjokušin karate, a v roce 2007, kdy jsem byl druhý na světě, mi nabídli, abych přešel ke K-1. Kývl jsem na to a dalších tři a půl roku jsem bydlel v Tokiu, kde jsem bojoval s profíky v K-1.

K-1 v Japonsku skončila. Nastoupil jsem v trochu blbé době, protože když jsem začínal, tak to tři roky sice šlo, ale ke konci to odumíralo. Pak už to skončilo úplně. Problém byl i v tom, že jsem tehdy odlétal speciálem do Česka, protože to bylo v době, kdy bylo ve Fukušimě obrovské zemětřesení. Poté tam nic nefungovalo. V Česku jsem si pak otevřel vlastní gym, trénoval a myslel, že už nikdy nebudu zápasit. Pak mi ale nabídli zápas na turnaji Yangames v osmičlenné pyramidě, kde jsem vyhrál. Bojoval jsem jak tady, tak ve světě. Po kickboxu jsem měl i dva zápasy v MMA. Ještě nedávno, před půl rokem, jsem završil sportovní kariéru. Teď už jsem na to starý. Jen trénuji a jezdím s kluky po závodech.

Úplně jsem ji neznal, protože on z kickboxu přecházel do MMA. V tu dobu by mě ani ve snu nenapadlo, že se dostane tak daleko. Bral jsem ho tak, že se sice známe, ale zároveň že je to jeden z mnoha. V té době jsem byl špička, on ke mně vzhlížel. Bavili jsme se a trénovali. Pak se to otočilo. On je teď šampionem a já za zenitem.

On už tam v minulosti jezdil na zápasy Rizinu, jenomže neměl příležitost se někam dál podívat. Naposledy byl v Kjótu, ale bral to okrajově. Teď to chtěl pojmout tak, abychom si zacvičili a zároveň se po Japonsku podívali. Aby to nebylo jenom o tréninku či turismu. Zeptal jsem se ho, co od toho chce. Odpověděl, že ho zajímá Mijamoto Musaši (japonský šermíř, stratég a rónin) a místo v jeskyni, kde sepsal Knihu pěti kruhů. Také chtěl, abych mu ukázal Okinawu (japonský ostrov) a staré mistry. Od kamaráda jsme tu měli průvodce, který nás protáhl různými gymy, kde jsme trénovali a ptali se na vše, co nás zajímá. Tady začala naše cesta. Pro mě to bylo také nové, ale jelikož jsem uměl Japonsky, tak jsem se všude domluvil.

Jasně. I teď na mě furt mluví různými japonskými slovy, je to sranda. Třeba furt říká: jednou dvakrát (v překladu). Byla to sranda, když jsme někam šli a on to vybalil. A teď, když mu něco napíšu, tak na konec textu napíšu právě tahle slova. Taky jsem mu říkal, jaká slovíčka si má zapamatovat, a pak jsem ho z nich zkoušel.

Byl to fakt výborný parťák. Rozuměli jsme si, neměl jsem s ním nejmenší problém. On je navíc takový blázen jako já, a když jde po ulici, tak například stínuje. Furt nad něčím přemýšlí, dělal si poznámky. Byl mi hrozně podobný a dělalo mi dobře, že jsem tam s ním mohl být. Byla to sranda. Když jsme například seděli v letadle, tak řekl: No, teď spolu budeme tři týdny. Já jsem ho ani pořádně neznal. Říkal jsem si, jaké to bude. Ze začátku jsme měli pokoje dohromady, bál jsem se, že bude třeba prdět nebo chrápat. (smích) Spali jsme takhle dva dny, ale pokoje byly malé. Jiří si pak vzal svůj pokoj, aby měl každý svůj klid. Nebylo to kvůli tomu, že by se nám to nelíbilo, ale bylo to takhle lepší.

Přesně tak. Jsem rád, že někdo takový, jako je Jiří, nese tenhle odkaz dál. Je to můj správný nástupce. Mně tak začali říkat, protože jsem v Japonsku byl dlouho, uměl jsem jejich jazyk a zápasil jsem tam. Byl jsem první Evropan, co vyhrál mistrovství Japonska, a jako jediný Evropan jsem byl druhý na světě. Pak se to používalo i tady v Česku. Jiří je mi v tomhle podobný a možná bych řekl, že to o samurajích a knížkách žere víc.

V Kagošimě byl můj trenér, který je také vysvěcený buddhista, a jezdili jsme brzo ráno meditovat do chrámu. Byl to zážitek. Já jsem sice dřív taky okrajově meditoval, museli jsme tam jezdit před zápasy, ale že bych to dělal doma, to ne. Teď jsme tam meditovali hodinu. Pro mě to bylo hrozné, protože jsem nebyl zvyklý sedět. Dokonce jsem na chvíli usnul, pak mě bolela záda. Jiří tam ale furt seděl a říkal jsem si, jestli ho to náhodou nepřestane bavit, abychom už šli. Snášel to daleko lépe. Meditování je dobré, člověka uklidní a je soustředěný, je ale obtížné někde sedět a nic nedělat.

Bavilo ho to, protože se tam člověk řeže, což on chtěl. Je velký a silný, takže umí praštit i kopnout. Ten styl oproti MMA je samozřejmě jiný, ale bylo to docela dobré. Vydržel to. Když jsme spárovali jen rukama do břicha, tak i kvůli tomu, že to umím daleko líp, tak to taky cítil a párkrát si dýchnul. Byl to přínos v tom, že se omlátí. Dost mu to dalo. Kjokušin je totiž specifický v dobrých kopech, takže jsme pilovali, aby to zlepšil a nebylo to příliš pomalé. Na Okinawě jsme naopak jeli gódžú-rjú (spojuje tvrdé a měkké principy boje), ani jsme se tolik neprali. Jeli jsme základní techniky, makiwary (deska pro nácvik úderů a kopů) a podobné věci. V Tokiu to naopak bylo klasické MMA.

Toho jsem se hrozně bál. Jiří měl zkoušky na černý pásek na 1. dan (mistrovský stupeň), kde proti němu jde deset lidí. Stojí tam a oni se na něm po minutě střídají. A když se dozvěděl, že má zápas v UFC, tak jsem mu řekl: Hele, pokud se zraníš, tak je to na tebe. Tohle si na tričko nevezmu. Nechci slyšet, že jsem ti zkazil zápas. On to ale chtěl…

Součástí toho je „placka“, kdy dá člověk nohy od sebe a hlavu na zem. Řekl jsem mu, ať to nerve přes sílu, a když to neudělá, tak to neudělá. Neznamenalo by to, že neudělá zkoušku, jen je to její část. On to ale rval, neudělal to, a ještě mu praskl zadek. (smích) Natáhl si šlachu. Naštěstí to nebylo nic vážného. Jinak to ale bylo dobré. Byl sice pomlácený a měl rozkopané nohy, ale to se mu za chvíli dalo do kupy.

Rozebíral to se svými trenéry a věděli jsme, co dělá. Když jsem mu třeba dopoledne držel lapy, tak jsme se na to zaměřovali. Hill je totiž postojář, obrácený střeh. Točili jsme se za druhou rukou a jeli jsme věci, které jsou spíše pro něj dobré na zápas.

Samozřejmě. Jak jsou teď blízké vztahy, tak to budu prožívat tak, jako bych tam s ním byl. Jsem na to zvědavý. Jak koučuju kluky a jsem nervózní, tak tomu tak bude i teď.