Článek
Kotalík se po 3,5letém pobytu ve vězení v loňském roce naplno vrátil zpět do kolotoče bojových sportů, kde dohromady svedl tři bitvy. Jednu boxerskou, dvě MMA. Ani v jednom případě nedokázal uspět, a právě poslední porážka proti polskému střelci Mateuszi Strelczykovi ho psychicky nalomila natolik, že málem pověsil rukavice na hřebík. Několik měsíců přemýšlení ho přivádělo na různé myšlenky...
Naposledy jste měl zápas v říjnu a poté se na nějakou dobu po vás slehla zem. Co se s vámi dělo?
Měl jsem nějakou krizi identity, přehodnocoval jsem celý svůj život. Trvalo to asi tři měsíce, pomalu jsem nikam nevylejzal. To všechno mě doběhlo, i pobyt ve vězení. Těch několik let se ve mně nastřádalo a praskla mi kontrolka a musel jsem to zpracovat. Až potom jsem to zhodnotil tak, že nakonec budu zápasit už teď v dubnu. Dokonce jsem chtěl zápasit už dřív, ale trenér André Reinders mi řekl, že nechce, abych znovu prohrál. Chtěl si být jistý a chápal mě. Rezolutně to zamítl. Trochu mě to frustrovalo, protože mě do toho tlačily i jiné věci. Po pár dnech to vzal a dal jsem si do hlavy, že pořádně zamakám a až potom budu mít zápas.
Co vám během těch tří měsíců probíhalo hlavou?
Skoro nic. Říkal jsem si, že by kolikrát bylo lepší, kdybych seděl ve vězení. Ať je basa, jaká chce, tak člověk v ní nemusí řešit žádné věci z běžného života. Byl jsem tam necelé čtyři roky, člověk se pak otupí vůči něčemu, na co není zvyklý. Ještě navíc s mediální masáží, protože těch urážek na mojí adresu bylo hodně. Moc to tomu stavu nepomohlo. Říkal jsem si, jestli mám zapotřebí se od nějakého frajera urážet. Nějak jsem si tím procházel a prokousával. Není to ale nic, čím bych byl výjimečný. Bylo to celkově pro mě složité.
Berete si tyhle komentáře hodně k tělu?
Nijak zvlášť. Tím ale nechci říct, že mě to nemrzí. Přijde mi, že v dnešní době je jedno, o čem je třeba nějaký článek, stačí jméno dané osoby, a lidé v komentáři pouze hejtují. Jak je někdo hnusnej, neumí to, a jak by to ti hejtři dělali lépe. Člověk na to kouká a říká si, kam jsme se to sakra dostali. Proč je alfa a omega toho člověka někoho ponížit a urazit?
View this post on Instagram
Přijde vám, že je to problém pouze u nás v Česku?
To nevím. Když se nad tím ale zamýšlím, tak si myslím, že česká povaha nemá osobnost. Například Američané nebo Rusové jsou extrémní patrioti, stejně tak třeba Francouzi. Češi podle mě tu osobnost nemají a bude to i tím, že posledních mnoho desítek let jsme zvyklý žít pod nadvládou někoho. Střídalo se to tu. Bohužel už v sobě nemáme toho Žižku, nebo alespoň velice vzácně. Je to stejně nakonec ubité množstvím nenávisti, kterou mají lidé v sobě. Ta osobnost se pak kvůli tomu nedokázala zformovat tak, aby byla autentická. Zdegenerovalo to do toho, že si nevíme rady sami se sebou. Raději budeme urážet a ukazovat na chyby někoho dalšího, což je jednoduché. Bylo by hezké, kdyby si lidi navzájem přáli a fandili, společnost by to ohromně zvedlo. Bohužel ale raději obchoduje s nenávistí. Nedávno jsem z toho byl trochu špatný...
Povídejte.
Říkal jsem si, proč mně, nebo jinému zápasníkovi či například herci tak sprostě nadávají. Nic jsme si neudělali, neznají nás, naše povahy a příběhy. Je to škoda. Kdyby to bylo přesně naopak, tak věřte, že tolik podpory by toho zápasníka dohnalo k daleko větší motivaci. Jenže oni si přejí a čekají, aby se tomu někomu nezadařilo. Aby pak mohli na něj říct něco sprostého a že to stejně celou dobu říkali. Na vteřinu si uleví a sám v sobě zvedne ego.
Uvažoval jste i nad tím, že byste kariéru MMA zápasníka úplně zabalil?
Určitě. Nebyly to myšlenky, ale přesvědčení. Byl jsem v takové fázi, kdy jsem byl tím vším psychicky nalomený, a sám sobě jsem si byl jistý, že na to už nemám a nechám toho. A abych se utvrdil v tom, že na to nemám, tak jsem vůbec nechodil trénovat a žil jsem nezdravě. Na sílu jsem do sebe rval sladké, abych se co nejvíc odcizil od cesty sportovce a zápasníka. A kdybych se náhodou chtěl vrátit, tak jsem dělal tyhle věci, aby mě samotnému přišel návrat co nejméně pravděpodobné. Stejně mě to neodradilo. Vím, že to byl hloupý postoj.
Cítil jste se v téhle životní fázi dobře?
To vůbec. Nazval bych to tak, že v tu dobu bylo ve mně něco rozbitého a byl potřeba čas, aby se to samo opravilo. Když se to samo opraví, tak je to lepší než to dělat na sílu. Trochu nárazník byl André Reinders, chtěl jsem totiž na sílu hned zápasit i přesto, že jsem sám věděl, že je to špatně. Zastavil mě, i když by mu to v podstatě mohlo být jedno. Říkal jsem si, že mě nechápe, ale chápal mě až moc dobře.
Michal Kotalík během veřejného vážení před turnajem OKTAGON 34.
Proč jste to nakonec přehodnotil zpátky?
Říká se, že čas všechno vyléčí a ukáže, co dál. To se stalo i teď. Postupem času i pod vlivem dalších okolností se to ucelilo tak, že v tuhle chvíli jsme měsíc v dobré fázi přípravy. Pomáhá mi to. Příprava předtím byla spíš taková, že jsem to dělal kvůli někomu. Nechci říct, že mi to ubližovalo, ale nepomáhalo. Unavovalo mě to. Teď po dlouhé době cítím, že mi to pomáhá a cítí to na mně i André. Jsem za to hrozně rád.
Říkal jste, že se vracely myšlenky k vězení, kde jste strávil 3,5 roku. Chybělo vám v tu dobu?
To v žádném případě. Šlo jen o ten pocit, že nemusím něco řešit a zároveň jsem izolovaný od těch hejtrů na sociálních sítích. Je to sice paradox, ale ačkoli je člověk ve vězení se zločinci, tak daleko více nenávisti je na svobodě. To mě ubíjelo. Na svobodu jsem se těšil, ale postupem času jsem z toho byl víc a víc zklamaný.
Nakonec jste se ale rozhodl pokračovat...
A to je ono, teď mám tu správnou motivaci. Našel jsem v tobě to, že mě to zase baví. Příprava sice není na konci, ale už teď pociťuji největší progres, což je trochu paradox. Předtím jsem to dělal kvůli tomu, že musím, teď je to naopak.
Berete takhle i svůj nejbližší zápas?
Určitě musím vyhrát, ale záleží, kvůli komu. Jdu do toho kvůli sobě, což jsem předtím neměl.
Když by teoreticky přišla další porážka, nezlomilo by vás to zase psychicky?
Myslím si, že ne. Nejvíc mě zlomilo to, že se to ode mě hrozně čekalo a kvůli někomu jsem musel vyhrát. Bál jsem se, že kvůli porážce přijdu o lidi. A když jsem prohrál, tak se to na mě sesypalo. Postupem času jsem o ně stejně přišel a najednou cítím úlevu. Říkám si, že to nemusím řešit. Špatně jsem k tomu přistupoval a právě tohle období bylo důležité v tom, že mi ukázalo, abych to dělal kvůli sobě. Byl jsem neschopný si tohle uvědomit. Takhle mi to bylo podáno od osudu jako takového.
Přemýšlel jste i o tom, že byste změnil organizaci?
Určitě ne. Já jsem v Oktagonu od samého začátku, kdy jsem se rozhodoval mezi ním a XFN. Neváže mě k němu jen nějaká smlouva, ale že tam máme nějakou historii. XFN navíc v tu dobu hodně vedlo, tahle konkurence MMA v Čechách hodně pomohla. Já jsem kvůli tomu na Ondru s Palem (zakladatelé Oktagon MMA - pozn. red) strašně hrdý a je mi sympatické, že to nevzdali. Budovali to správně, byla to taková mravenčí práce a jsem rád, že jsem s nimi od samotného začátku. Mám k tomu citový vztah. A to je to, co mi třeba vadí na RFA. Nedělají to s tou správnou pokorou. Chtěli všechno hned, například do roka sesadit Oktagon. Přišlo mi, že to nebyla ta správná cesta a teď se to ukazuje. Teď to nemyslím vůči nim nijak špatně, ale překvapilo mě, že ještě existují.
Jsou tu ale další organizace, jako například Clash of Stars nebo fackovaná od RedFace....
Koncept Clash of Stars mi přijde zajímavý a líbí se mi. Když nehledím na to, že nám profesionálům to ubírá pozornost, tak mi vadí, aby to nezašlo moc daleko. Třeba k zneužívání. Ne využívání, ale zneužívání. Rozhodně to ale nehaním. To, že mi přijde, že mají daleko více peněz než my, tak ano, to mi přijde nefér. Na druhou stranu ale využili díry na trhu a myslím si, že to mají dobře rozjeté. Ale bojím se, aby to nezašlo až tak daleko, že by se mohlo stát nějaké neštěstí. Jako třeba, když teď před pár dny nastříkal jeden druhému slzák do obličeje. Kdybych tohle udělal třeba já v Oktagonu, tak by se mě zbavili a nikdo by se semnou nebavil. Nebo aby třeba někomu nepřišlo dobré v rámci nějakého hypu toho druhého pobodat.
A co fackovaná, šel byste do ní?
Nepovažuji to za sport, ale jestli bych do toho šel? Za nějakou dobrou finanční nabídku ano. Nevyžaduje to žádnou extrémní přípravu, jen bych někam přišel, dal někomu facku, a nebo jí dostal. Nic náročného. Není to ale nic, po čem bych toužil. Dokážu se obejít i bez toho. Je to zase nějakým způsobem bizár a ten lidé mají rádi
