Peníze, nebo touha se zlepšovat? Zápasník by měl vědět, co chce, říká elitní český kouč

Špička svého oboru. A není se čemu divit. Petr Žídek má zkušenosti s koučováním sportovců napříč všemi možnými sporty. Jeho nástěnku tak zdobí jména typu Michal Krčmář, Aneta Holasová, Tomáš Bábek, Petr Vrána, Michal Vondrka, Libor Sionko nebo třeba také MMA zápasníci Michal Martínek, Miroslav Brož, Robin Fošum či Jaroslav Jartim.

Obecně se zabývám psychologickým a exekutivním koučováním, především v byznysu. Byznys tvoří zhruba 60-70 procent mé práce, což je provádění generálních ředitelů, majitelů firem, celým jejich spektrem. Od jejich práce, až po soukromé záležitosti. Část mé práce je klasická terapie. A zhruba 30 procent mé práce tvoří sport. Sportovní psychologie a koučování sportovců.

Ke koučování jsem se dostal tak, že jsem dvacet let dělal v recruitmentu, dělali jsme headhunting. Hledal jsem vrcholové manažery pro velké firmy. Udělal jsem si psychologický koučovací výcvik. Následoval pětiletý somatický psychoterapeutický výcvik. Později jsem svojí práci překlápěl od headhuntingu do té péče o lidi. Teď už deset let dělám pouze koučování.

S obdobím, co bylo například před deseti lety, se to nedá vůbec srovnat. I takových lidí, co jsou úspěšní, jsou na vrcholu a před nějakým časem to pro ně bylo nepotřebné, tu mám hodně. Buď řešíme věci, když se někomu něco nedaří. Zároveň tu mám spoustu lidí, kteří na sobě chtějí pracovat, chtějí růst. Je to opravdu rozvojová věc.

Lidstvo se učí z bolesti. Nejvíc je to proto, že mám nějaký problém. Ve chvíli, kdy řeším něco, co nejsem schopný sám vyřešit, tak vyhledávám pomoc. Pak je pár proaktivních, úspěšných lidí, kteří ví už jenom to, že když se na věc podívají z jiného pohledu, tak si rozšíří své spektrum znalostí nebo dovedností, což jim bude vždycky užitečné. Těch je ale málo.

Těch sportů je hodně. Spolupracuji se sportovními svazy, reprezentacemi, s Českým olympijským výborem. Koučuji některé jedince z olympijského týmu. Mám tu klienty od klasických bojových sportů či hokeje, až po jezdectví na koni. Je tu například i motokros, cyklistika a atletika. Co se týče bojových sportů, tak tam jsem začínal u MMA, kde mám klientů docela hodně. Mám tu i box, thajský box, judo nebo i wrestling. Pestrost je tu fakt velká.

Většinou je to referenčně. Buď na doporučení sportovního svazu, olympijského výboru nebo často Centra sportovní medicíny. Sportovci pak na mě obdrží doporučení, že se mnou budou něco řešit nebo se rozvíjet. První kontakt probíhá v mé kanceláři, kde si člověka vyslechnu. Během toho přemýšlím, co s tím udělám, co nás čeká. Je to o tom zjistit informace o komplexitě člověka, o jeho životě se vším všudy. Od toho, s kým jí, spí, jaké má rodiče, jakou měl historii, jaký je trenér. Tohle všechno je extrémně důležité. Vždycky je tu nějaký bod, který je klíčový. Když ho minete, tak si s tím neporadíte.

S každým se pracovat nedá. Já už to většinou poznám hned. Člověk na spolupráci nemusí být připravený nebo očekává něco, co není vůbec reálné. Tohle ale nedělám. Je to moje ztráta času, nemá to význam. Není to ale o tom, jestli se mnou člověk pracuje, tak vyhrává. Takhle to nefunguje. Je to o tom, že život nám něco přináší a učíme se stejně z výher i z proher. Pokud se člověk cítí dobře a chce se něco naučit, tak se nebojí jít do těžkého zápasu, kde může prohrát nebo prohraje. Nejsem ale zaměřený na to, jestli je to výhra nebo prohra. Záleží mi na tom, jestli se ten člověk posunul jako sportovec i jako člověk. Kritérium je udělat to lépe než minule. Medaile a oslavy mám sice také rád, ale o to mi tolik nejde.

Ano. Poznám to hned po tom, co ho uvidím ve dveřích. Když vidíte několik desítek tisíc lidí, tak se to všechno opakuje. Určitých projevů, somatotypů a charakterů je jen nějaký omezený počet. Už jen podle toho, jak je člověk stavěný, jak mluví, chodí, tak poznáte skoro všechno.

Metodiky je dobré znát, ale já s nimi nepracuji. Vždycky říkám, že je dobrý být za metodikou. Ve chvíli, kdy používáte metodiku, tak máte určitý omezený rozsah vidění té aktuální situace. Snažím se nemít nic připraveného a reagovat na konkrétní situaci. To znamená, že s každým dělám něco jiného. Proto nevím, co s každým budu za pět minut dělat. Je to takové čarování. Pak jste ale schopen se na toho člověka napojit a necpat mu něco, co pro něj není.

Není v tom rozdíl, protože je to spíš o charakteru sportovce jako člověka. Všechny charakterové typy najdete ve většině sportů. Samozřejmě je jiná práce s člověkem, co používá hrubou sílu nebo například u člověka, co používá jemnou motoriku nebo práci s koněm. V tom rozdíl je.

Co je u vrcholového sportu vždy, tak je nějaká míra disciplíny. Všeobecně jsou zápasníci velmi disciplinováni. Alespoň, co se týče vrcholné úrovně. Ti, co nejsou, tak tam se to říct nedá. Je to ale právě to, co se potom odráží na výkonech a proč nejsou dobří.

Je to různé. Záleží podle potřeby jednotlivce. Jsou tací, kteří mě vyhledají vyloženě jako přípravu na zápas. Pak jsou ti, kteří chodí pravidelně a pracujeme i na tématech, která se například přímo netýkají toho výkonu nebo zápasu. To je nejlepší práce. Řešíme tu například partnerské vztahy, životosprávu, dýchání nebo třeba i duševno.

Někdy býváme, není to ale pravidlo. Je to ale otázka i toho, kde a kdy se to koná. Někdy se toho účastním. S Michalem Martínkem a Andrém Reindersem jsem například byl v O2 Areně, kde zápasil i další klient Jakub Štáfek. S Michalem jsem byl dokonce v kleci, což byl hodně silný pocit. Když ale jezdím na OKTAGONY, například s Mírou Brožem nebo Robinem Fošumem, tak většinou s nimi trávím ten den okolo. Dělám tam přípravu, ale do klece se už necpu. Tam je místo pro trenéry, já tam toho už moc neudělám.

Tam už ne, tam už to nemá význam, tam mentální příprava nic nedělá. Vaše role je stejná, jako kteréhokoliv jiného člověka nebo trenéra. Můžete maximálně motivovat nebo na někoho hulákat.

Je to dost obvyklé. Lidé, co vyhledávají mentální pomoc, tak mají nějakou potíž, která může být i dlouhodobější. Začátek je spíše o nějaké psychické podpoře a rozklíčování, které všechny vlivy mají efekt na výkon. Někdy je to jednoduché, bývá to i dlouhodobá práce a pátrání. Člověk ale musí chtít v reálném životě pozorovat, hodnotit, vyzkoušet si je. Pak s tím zase přijít a říct, co viděl, co udělal. Když nic neudělá, tak na nic nového nepřijdete. Když děláte věci pořád stejně, tak se nikdy nic nestane a nic nezlepšíte. Vždycky je to o nějaké odvaze, experimentování a touze zkusit něco jinak.

Tak tam je vymeteno (smích). Když už se mnou pracují, tak ví, že nějaké nadávání je k ničemu. Vždycky je dobré si tou emocí projít. Každá porážka je možnost se zase něco nového naučit. Na něco nadávat nebo někoho obviňovat je úplně kontraproduktivní, což se jim snažím vysvětlit. Proto s tímhle přístupem už za mnou ani zpátky nechodí, protože ví, že bych je vyhodil. Chci od nich slyšet, co oni viděli, čemu rozumí a nerozumí. Pak to rozebereme.

Sport je často o štěstí, o náhodě. Můžete to urvat silou. Je to něco, z čeho se nic nového neudržíte a není to udržitelný stav. Riskujete, je to čirá náhoda.

Tak to nesmí usnout na vavřínech. Klesá vám pozornost, stoupá ego. Pokud se chcete posouvat, musíme vědět, na čem chcete dál pracovat. Nejen se plácat po ramenou, že jsme zase vyhráli. To ale vždycky přejde, to vždycky skončí. Vždycky najdete někoho, kdo je lepší.

Někdy to také děláme. Je to důležitá součást. Pokud bereme život i sport jako to, v čem nejde o výhru nebo prohru, ale i o to, že se tím sportem mám něco naučit. Kde závodím a s kým se porovnávám je dost důležitá věc. Stejně tak jako, jak se v kariéře bude posouvat. Co je srdeční záležitost. Jestli je to více o slávě, penězích anebo fakt touha se zlepšovat. Na to potřebujete těžší prostředí a soupeře. Spíše se ale snažím, aby sami přišli na to, co je pro ně v tu chvíli nejlepší varianta a co potřebují. To, který soupeř je ten správný, je rolí trenéra. Zápasník by měl vědět, co potřebuje a co chce.

Myslím si, že ženské MMA je takové drsnější. Musím říct, že ani žádnou zápasnici nemám, takže nemám zkušenost s koučováním žen v MMA. Vždycky si ale říkám, proč to ty holky dělají, jaký je jejich životní příběh (smích). Kdežto ve sportech typu judo, karate je to trochu něco jiného.