Pád po šesti letech. Ranař z klece vnímal slávistické pokřiky a stále doufá v milionovou vstupenku

Už jste měl možnost vidět zápas?

Viděl jsem ho asi tisíckrát. (smích)

Co jste říkal na svůj výkon?

V prvním kole se taktika zvládla suprově, ve druhém kole se to začalo trochu kouskovat. Jel jsem to sice dobře, ale byla to jen jedna věc furt dokola. Zas na druhou stranu ve druhém kole fungovala nejlépe, hned na jeho začátku jsem trefil a cítil jsem, že to soupeřem trochu otřáslo. Ale bohužel jsem toho nevyužil, nešel jsem do koncovky a nevyvíjel jsem tlak. Nechal jsem to odjet na svoji pohodu, furt jsem si říkal, proč to měnit, když to funguje. Zrovna u něj to ale chtělo změnit. Alex sám přečetl, že dělám už jen tu jednu věc, pak se přiblížil, zablafoval, a pak mu to padlo.

V prvních dvou kolech to přitom bylo víc než vyrovnané…

Byla to dobrá práce, cítím zlepšení ve spoustě aspektech boje. Akorát díky prohře vím, na čem zapracovat a co změnit. Teď už se nechci moc ohlížet dozadu, co bylo, bylo. Chci se dívat na to, co bude a co příště udělám lépe.

Jak jste to viděl bodově po dvou kolech?

Během pauzy před třetím kolem jsem řekl, že musím šlápnout a z mého rohu se ozvalo: Jo, jo, ale vedeš. To mi řekl trenér David Vyvážil, kterému věřím, když mi něco takového řekne. Ještě jsem se na to teď díval s Viktorem Petrlíkem a jemu samotnému přišlo, že to sice bylo vyrovnané, ale že trefuji víc. Těžko říct. I rozhodčí Jan Voborník, který se na zápas díval a nebodoval, řekl, že jsem za něj byl dvě kola lepší. Před třetím kolem jsem tedy měl pocit, že musím šlápnout. Neřešil jsem, jestli zrovna vyhrávám, nebo prohrávám. Když jsem se na to zpětně díval, tak jsem o trochu vedl. Teď už je to ale jedno, protože se ve třetím kole dobře trefil.

Soupeře jste několikrát tvrdě trefil, přesto se to na něm nijak výrazně neprojevilo. Nebylo to frustrující?

V tu chvíli jsem nebyl frustrovanej, ale viděl jsem, že ty moje údery vydýchává a já musím jet dál. Byl jsem opatrnej. Věděl jsem, že do něj nemůžu skončit další kombinací, protože by to nejspíš rozdýchal. Navíc když se ozval zpátky, tak každý jeho úder byl fakt tvrdej. Netrefil toho sice tolik, ale když zrovna ano, tak to byly fakt rány. To byl ten rozdíl mezi námi. Já jsem byl rychlejší, techničtější a Alex tvrdší. Vyhrála mu to síla a urputnost, dost možná i chytrost. Myslel jsem si, že ho přechytračím, ale on přechytračil mě na konci, což byla škoda.

Celý zápas se držel v postoji. Byla to taktika, nebo v úvahu připadalo i přejít na zem?

Byl tam nápad přejít na zem, ale prostě jsem se na to v zápase vykašlal. Cítil jsem, že mi funguje postoj a ve wrestlingu bych se zbytečně zatavil. Stoprocentně jsem věřil postoji. Nešel jsem do té svojí nekomfortní zóny, že se s ním musím tahat a wrestlovat. Teď je otázka, jestli to nebyla chyba a jestli by to něco změnilo. Možná jsem i v zápase vycítil, že je možnost přejít na zem, ale nechtěl jsem se unavit. Příště by to možná chtělo ukázat i něco na té zemi, aby se vědělo, že tam jsem taky dobrej.

Před zápasem jste říkal, že Lohoré pro vás bude nejtěžší soupeř kariéry. Naplnilo to očekávání?

Zbil mě asi nejvíc. (smích) Porazil mě jako jedinej v Oktagonu. Každý zápas je ale specifický. S Tatem Primerou to bylo náročnější, hlavně po fyzické stránce. Alex ale rozhodně byl nejtěžší, nezkušenější soupeř, kterého jsem v profi kariéře měl. To bez debat. Věděl jsem to už před zápasem a nebylo to pro mě překvapení. Trochu jsem i čekal, že se zápas bude vyvíjet tímhle způsobem. Co mě ale zarazilo, tak jeho tvrdé údery.

Do klece jste se navíc vrátil po roce a výkonem jste hodně lidí překvapil. Jste s ním i přes porážku spokojený?

To ne, já nejsem nikdy spokojenej, ani po výhře. (smích) Co se týče mentální stránky a všeho kolem, s čímž mi pomáhal Radek Šefčík, tak jsem byl připravenej skvěle. Když jsem šel v O2 areně do klece, tak jsem absolutně nebyl nervózní. Měl jsem to stejné, jako kdybych přišel v gymu na sparingy. Cítil jsem se komfortně. Je ale jasné, že když tam člověk je čtyřikrát za rok, tak si je jistější v tom, co dělá. To je jasné. Ale myslím si, že to nebyl vůbec žádnej průser, naopak jsme to zvládli suprově.

Skutečně jde nevnímat zhruba 19 tisíc diváků?

Slyšel jsem, že řvali červenobílá síla (pokřik fanoušků Slavie – pozn. red.). To nešlo neslyšet. (smích) I během nástupu jsem o té atmosféře věděl, ale nezbláznil jsem se z toho. Mám na to svůj mentální plán. Pomohlo mi i to, že jsem si to odpoledne před zápasem zkoušel, byl jsem i v kleci, abych si všechno ošahal a věděl, do čeho jdu. Trochu jiné je to na Štvanici, kde je to mnohem hlasitější a zápasníky to někdy smete. Někteří z nich si stěžovali, že se jim tam zápasilo blbě, protože tam atmosféra dělá hodně a fightery to může pobláznit. Diváci ale byli neskuteční, dokonce jsem slyšel, že jsem měl největší kotel ze všech zápasníků, za což jsem hrozně rád. Potěšilo mě to. Byl jsem doma v Praze a oni mi to dali takhle najevo. Nečekal jsem, že mi takhle budou fandit.

Zaznamenal jste i ty „protislávistické" pokřiky?

To ne, slyšel jsem jen ty slávistické. Ani když jsem odcházel z haly, tak si nedovolil nikdo nic říct. Dojalo mě i to, že v době, kdy jsem odcházel, tak si mě lidé všimli pod tribunou a začali si stoupat, tleskat a skandovat, že jsou se mnou po výhře i po prohře. Byl jsem zlomenej, v tu chvíli jsem byl smutnej a dojatej.

Prohrál jste po více než šesti letech, což je hodně dlouhá doba…

Já ani nevím. Zhruba čtyři roky zpět jsem prohrál na mistrovství republiky v boxu, ale v MMA to je po delší době. Byla tam spousta zranění. Byl jsem skoro tři roky mimo, proto bych to úplně nepočítal. Do té doby jsem měl šest výher v řadě.

Máte nějaké zdravotní následky?

Naštěstí ne, měl jsem jen lehký otřes mozku. Nebyl jsem vyplej tak, že bych v postoji dostal ránu. Jak jsem dopadl na zemi, tak jsem ještě bojovat, ale sundali mě ty jeho rány z ground and pound, které měl fakt silné. Na nějaký moment jsem byl mimo, ale rozhodně ne v bezvědomí, že bych ležel třeba minutu bezvládně a nevěděl, co se dělo. Byl jsem jen chvíli mimo a myslím si, že rozhodčí Pavel Touš to zastavil v pravý čas.

Lohoré navíc získal i vstupenku do milionového projektu Tipsport Gamechanger? Myslíte si, že byste ji v případě vítězství rovněž obdržel?

Myslím si, že jo. Stoprocentně. Teď je ale otázka, co bude. Já jsem totiž po Kozmovi a Kinclovi taková trojka veltrové divize a záleží, jestli se na to bude brát zřetel. Záleží, jak to budou chtít mít postavené. Už teď mají dva české zástupce a třeba jim to bude stačit. To bych měl smolíka. Ale doufám, že se to povede. Attila Végh také dostal KO před Zápasem století, a pak dokázal Karlose porazit.

Probíhá nebo probíhala komunikace s Oktagonem ohledně Gamechangeru?

Dával jsem to na sociální sítě, ale teď je to nějaké čtyři dny. Můj agent Jiří Müller, který mě zastupuje, se bude vracet z dovolené a potom je v plánu, že si sedneme a pobavíme se, co a jak vyjednat. Pak už to začne řešit, naprosto v tom na něj spoléhám.

A když byste měl říct za sebe, kdy by pro vás připadal návrat do klece?

Gamechanger začíná v březnu, to bych byl ready. (smích) Teď si dám volno, leden bude bez sparingů, ale od únoru budou tvrdé bitky. Půlka března by se doladila a může se jít znovu na to.

Přesto, kdyby Gamechanger nevyšel, máte v hlavě nějakého soupeře?

Furt myslím pozitivně, takže doufám, že to vyjde. Jinak jsme se ale porafali s Andrejem Kalašnikem, tak třeba jeho.

Před zápasem s Lohorém jste byl na kempu v Irsku u Johna Kavanagha, chystáte něco podobného i nyní?

Už jsem se o tom bavil s Lucií Pudilovou. Říkal jsem jí, že se dám do kupy a koncem ledna bych tam mohl odjet. První týden se třeba věnovat jiu-jitsu a pak do toho vletět. Do toho jsem neustále v kontaktu s polským gymem, který mi po zápase psal. Zahraničí je zkrátka cesta, tady u nás je to dobré, ale venku se posouváme.