Článek
Oktagon má za sebou 50 velkých turnajů. Co to pro vás znamená?
Dohromady je to 65 turnajů, když počítáme i různé Primy a podobně, ale je to opravdu velká věc. 50 je číslo, nad nímž jsem se ze začátku ani nezamýšlel. Nečekal jsem, že to může zajít až tak daleko. Šli jsme krok za krokem, padesátka se zdála být na začátku daleko, ale teď je tu. Velká věc. Ještě před pár lety jsem se zamýšlel nad tím, jaké to bude. Sám sebe jsem se ptal, jestli budeme velká organizace a zda vůbec k tomuto bodu dojdeme. Teď jsme tu, jsme nominovaní na MMA Oscary a stali jsme se jedničkou v Evropě. Všechno hraje dohromady. Díky tomu je větší zodpovědnost dělat to neustále lépe a lépe. Doba se mění a my chceme být první ve věcech, které děláme. Abychom byli stále ti svěží mladí borci, co udávají trendy. Je to mix pocitů.
Jak je náročné být neustále lepší a lepší?
Někdy je to těžké. Když člověk začíná, tak udělat nějakou změnu, je otázka pár minut či hodin. Je to jednoduché. Čím člověk roste a má větší dosah, tak je složitější udržet si svěžest, rychlost komunikace a aby každý ve firmě měl stejné DNA toho, kam směřujeme. Musíme být firma, která to dokáže. Musíme s tím počítat, aby to mohlo šlapat.
Jaký zážitek od roku 2016 se vám jako první vybaví?
Je jich hodně, teď mě napadly tři. Určitě to byl Zápas století v roce 2019 mezi Attilou Véghem a Karlosem Vémolou či covidová doba, v níž jsme dělali různé underground turnaje za zavřenými dveřmi. Byla to zvláštní doba. Napadají mě také turnaje na Štvanici pod otevřeným nebem. Jsou to momenty, které člověk nejvíc prožívá. Vidí mraky a odtlačuje mysl od toho, aby nepršelo, a uvědomuje si, jak velké peníze jsou ve hře. Jsou to chvíle, které člověk hodně prožívá… Napadl mě i turnaj v Ostravě, kde šel David Kozma s Lukaszem Siwiecem.
Je něco, co vás naopak mrzí, že nevyšlo?
Měli jsme hodně příležitostí, jak to neustále posouvat. Například to vypadalo, že bychom v jednu dobu mohli být i v Izraeli, kam jsme měli expandovat. Byla to reálná možnost, která byla fakt blízko. Chvíli jsme se bavili i o tom, udělat něco v Japonsku. Tehdy jeden z partnerů o to měl zájem. Byly tu různé projekty, které jsme nikdy nezrealizovali. Občas se sám sebe ptám, jak by to dopadlo, kdyby to vyšlo.
Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste dělal vy osobně, nebýt Oktagonu?
Už předtím jsem se pohyboval v bojových sportech, a kdo ví, jestli bych v tom pokračoval. Asi by to ale bylo něco v oblasti kreativity. Video produkce, filmová produkce, ale nevím… Vždycky jsem byl takový, že jsem toužil dělat byznys. Měl jsem v hlavě cíle, což mě hnalo dopředu.
Na jubileum jste dosáhli za 7 let. Jak daleko se díváte dopředu?
Ne tak konkrétně, doba se totiž extrémně rychle vyvíjí. Dřív se plánovalo, co bude za 5-10 let, ale dneska se to musí zkracovat. Doba je rychlá, všechno se mění. Spíš se díváme 2-3 roky dopředu, dlouhodoběji pak v rozmezí 5 let. Je nepředvídatelné, co bude potom. Těžko říct, co bude fungovat ve světě marketingu, médií či sportu. Díváme se především tak, abychom byli neoddiskutovatelnou evropskou jedničkou. Být jako formule 1.
Proč zrovna formule 1?
Když je nějaký závod, třeba v Rakousku, tak je to vidět po celé zemi. Je znát, že tenhle týden se pojede závod. Lidé i město tím žijí, fanoušci kvůli tomu přijíždějí dřív. Zkrátka obrovská událost. Je to i náš sen, aby to vypadalo tímhle způsobem. Například když pojedeme do Německa, tak aby to bylo pro fanoušky v zemi šílenství. Potom třeba ve Finsku či Španělsku. Něco jako F1, aby to byl pro danou zemi svátek. Je to ultimátní cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout.
Zmiňujete Evropu. Co se podívat i mimo ni?
Když by se to mělo stát, tak třeba v Izraeli, Saúdské Arábii či Spojených arabských emirátech. Jsou to státy, které mají rády bojové sporty. Prostředí je tam na to jako stvořené. Teď ale vidíme, jak situace v Izraeli rozpolcuje společnost. Vyvolává to nové otazníky, jak to všechno bude.
Nyní jste se posunuli na domácím území, pro příští rok jste naplánovali turnaj na fotbalovém stadionu v Edenu. Je to něco, v čem chcete pokračovat?
Chceme, případně v budoucnosti máme zacíleno i na větší stadiony. Zajímavostí je, že to finančně nevychází lépe. Produkčně rozhodně ne. Člověk sice prodá více lístků, ale to, co se musí všechno na stadionu postavit, vychází na daleko více. Musí se investovat i do show a podobně. Turnaj v O2 areně pak vychází finančně lépe. Ale je to fotbalový stadion, musí to žít. Fanoušek chce vidět emoce. Pro partnery to znamená možnost, jak být pořádně vidět. Je to něco, o čem se bude hodně psát. Má to plusy i minusy. Především v tom vidíme velkou prestiž, mít nejvíc fanoušků na stadionu a reprezentovat velikost značky. Je to věc, díky níž se posouváme k cíli, o němž jsem mluvil. Stát se formulí 1. Na to musíte dělat velké stadiony, aby vám to v jednotlivých zemích věřili a byli tím pobláznění.
Byly turnaje na Štvanici, nyní chystáte fotbalový stadion. Co je v Česku a na Slovensku ještě víc?
To je dobrá otázka. (smích) Existuje ještě větší stadion, případně v zahraničí jsou obrovské, kam se dá jít.
Jak velká rána pro vás bude Vémolův konec kariéry, k němuž by mělo dojít právě po odvetě Zápasu století s Attilou Véghem příští rok v červnu v Edenu?
Přiznám se, že nad tím zatím ani nepřemýšlíme. Přizpůsobujeme se dané situaci. Ale myslím si, že Karlos tu ještě nějakou dobu pravděpodobně bude. Záleží i na jeho zdravotním stavu. Je možné, že to s Attilou skutečně bude jeho poslední zápas. My půjdeme dál. Máme celou řadu talentovaných kluků, kteří neustále rostou. Je hrozně fajn, že se nám daří budovat i mezinárodní hvězdy, které mohou mít obrovský přesah. Příkladem je Christian Jungwirth, kterého všichni milují. Ukazuje nám to, že po Karlosovi tady může být někdo jiný, ale nemusí to být nutně Čech či Slovák. Už teď si myslím, že takový talent někde roste, ale zatím ho nevidíme. Než se z Attily či Karlose staly legendy, tak to také trvalo 10-15 let, než si jich někdo všiml.
Vémola často říkal, že by ho přiměl dále zápasit nějaký mega zápas. Jaký souboj by se vám líbil?
Vémola proti Puetzovi o přezdívku Terminátora. To by se mi líbilo, může to být mega zápas. Šance na to jsou ale malé, je to spíš takový snový zápas. Stephan měl zranění, ale dost možná se mu posunul i jeho životní směr. Vyhrál největší tituly, byl několikrát šampion, ale podle mě už v sobě nemá ten oheň. Možná mu chybí motivace, aby se do toho zase pustil. Tím důvodem, proč se vrátit, by mohl být právě Karlos.
