Odveta století se blíží, Végh jde lovit Vémolu: Strach nemám! Uděláme, co musíme

Právě Odveta století mezi Vémolou a Véghem bude hlavním lákadlem blížícího se galavečera Oktagon 58 na stadionu v Edenu, kde své zápasy hraje fotbalová Slavia Praha. V osudí česko-slovenské bitvy je navíc opravdu hodně. Végh může skalpem i podruhé vyzrát na stejně starého soka, jehož navíc může sesunout ze šampionského trůnu polotěžké divize. A Vémola? Ten zkrátka musí. Jelikož po tomto duelu chystá ukončit kariéru, byla by případná porážka nepříjemným, a především smutným loučením.

Díky bohu žádné komplikace nebyly, udělal jsem maximum, co se dalo, a můžu říct, že víc se z toho vyždímat ani nedalo. Do zápasu jdu s čistým svědomím, konečný výsledek je napsaný tam nahoře.

Náročné to samozřejmě bylo. Pět let jsem neměl tvrdou přípravu, ale věděl jsem do čeho jdu a co mě čeká. Víc jsem si to užil než v roce 2019. Moje tělo si od té doby oddychlo, teď mám novou motivaci. Na každý trénink jsem šel s radostí a s tím, že chci dřít. Nebylo to tak, že mě bolí tohle a támhleto. Musím říct, že jsem dal více úsilí právě do této přípravy než do té první.

Moc se toho nezměnilo, ale na rozdíl od prvního zápasu jsem měl trochu jiné starosti, neboť mám dvě děti. Moje manželka hrála v této přípravě velkou roli. Podporovala mě a byla se mnou. Připravoval mě navíc stejný tým, od mentálního kouče přes fyzioterapeuta až po trenéra. Jediná změna byla v rámci silovo-kondičního týmu, jinak bylo vše stejné – tým i cesta.

Cesta to byla dlouhá. Tělo jsem na tuhle přípravu ladil už minulý rok, měl jsem to rozdělené na dvě části. Od ledna jsem začal na sto procent, takže mám pětiměsíční přípravu za sebou, což je na mně i vidět. Změnil jsem se, ale samozřejmě lidi mluví, že jsem nasypaný, nasteroidovaný… Ať se nasypou a vypadají takto. To, co jsem dokázal s tělem, je jen tvrdá dřina, strava a mentální nastavení. To je celé.

Lidi to můžou psát, ale především to píšou ti, co v jedné ruce drží půllitr a k tomu mají pivní pupek. Říkají, že jsem nasypaný, ale já jsem stále otevřený testům na doping. V tomhle ohledu mám čisté svědomí. Mám na to trochu nervy, protože lidi tuhle možnost nemají, nevidí naši cestu. Nemyslím jen tu svoji, ale i tu ostatních. Vidí až samotný výsledek a z toho soudí a berou nějaké stanovisko. Samotná cesta je pětinásobně horší než zápas. Ten už je jen odměnou za celou dřinu a takovou třešničkou na dortu.

Těžko říct, pokud by se to ale povedlo, tak můžu říct, že možná až devadesát procent zápasníků v Oktagonu by jimi neprošlo. Ale je to jen na organizaci. Pokud by to udělali, tak by to bylo super a bylo by to férové. Do té doby můžeme jen odhadovat, kdo je a není nasypaný.

To zase nechci říkat. Vždycky všichni říkají, jak jsou v nejlepší a životní formě, já se ale cítím opravdu dobře a tak, že jsem pro to udělal všechno, což je pro mě nejpodstatnější. Všechno se ukáže až v kleci, předtím je tu hodně faktorů, které to mohou ovlivnit – jak se člověk probudí, jak ráno vykoná potřebu, jak se nají. Je tu milion faktorů. Já ale říkám, že fyzicky a psychicky jsem nastavený tak, že tam půjdu lovit.

Jasně, určitě. Tím, že jsem zápasil celý život, tak to pro mě není první taková zkušenost. Stres a tréma se určitě dostaví, strach nikoliv. Teď se v hlavě soustředím na splnění váhy a doladění dalších detailů. Za sebe můžu říct, že tlak ustojím, protože vím, do čeho jdu. Čím to mám jednodušší v hlavě, tím je to pro mě jednodušší v kleci.

Vůbec ne. Na sociálních sítích celkově moc nejsem, ty jsou teď pro mě nepodstatné. Na tyhle aktivity mám svého manažera, který tam má přístup a řeší různé spolupráce. Dává tam příspěvky, přesdílí příběhy a podobně. Mě osobně to nezajímá. Mám bez toho lepší život, nechybí mi to. Mám svůj svět.

Viděli jsme se na natáčení Tváří v tvář a na turnaji Fight Night Challenge. Já si ale stále říkám, že oba jdeme udělat svou práci. Mezi námi není žádná nenávist, oba jsme profesionální sportovci a jdeme udělat, co musíme. Po zápase se obejmeme, podáme si ruku a pokecáme. Přesně takhle mají vypadat opravdoví sportovci. Musí tam být zdravá rivalita a vzájemný respekt. U mě trashtalk nečekejte, to samé si myslím i u Karlose. Umíme potlačit emoce a v kleci ukážeme, kdo je lepší.

Vůbec ne. Pro mě to bylo spíše zklamání v tom smyslu, že jsem v životě neměl zas tolik šancí poznat, kteří lidi patří ke mně a kdo skutečně drží se mnou. Tohle byla životní zkouška, kde se ukázalo, kdo vedle mě nepatří. Z téhle celé negativní situace jsem si vzal to pozitivní a můžu říct, že sice tři sponzoři odešli, ale dalších deset přišlo. Nic se nezměnilo a nezhroutilo. Za sebe jen chci říct, aby lidi byli spokojení a byl tu mír. Jsme rozdělená republika a chci, aby lidi pochopili, že spolu jsme nejsilnější. Takhle to funguje. Člověk sám nedokáže nic, jedině, když všichni táhnou za jeden provaz. Já už s tím nic neudělám, byť jsem z toho byl trochu zklamaný. Přípravy se to ale nedotklo, na to jsem psychicky silný dost.

Samozřejmě. Co jsem udělal? Kdybych udělal chybu, tak to přiznám. Kdybych někoho zbil či někomu nadával, tak bych přiznal, že jsem chybu udělal. A to, že jsem řekl svůj názor, má být chyba? Lidi mě za to lynčovali, to samé bych ale udělal stokrát, protože mám svůj názor. Hodně lidí se opřelo i do mého vyjádření, že bych každého, kdo mě kvůli tomu zkritizoval, zfackoval. Lidi, kteří mě znají, ví, jaký jsem. Nikdy v životě jsem se nemlátil, a to, že jsem řekl, aby mi oblízali vejce, jsem povídal v každém podcastu, kde jsem byl. Používám to jako fráze a lidi to vzali tak, že jsem najednou agresivní. Chci klid a mír, hlavně na Slovensku, protože když tu člověk řekne názor, tak je najednou všechno špatně. Nechci se do toho zamotat, ale žádnou chybu jsem neudělal.