Článek
Zápasník MMA a policista. Jaroslav Pokorný tyto dva světy prolíná dokonale. Sám ale moc dobře ví, že být bojovníkem není z pohledu financí nejlukrativnější koníček. „Stejně tak jako 98% lidí v téhle republice musím platit složenky,“ přiznává 38letý bojovník, který přitom před několika lety málem přišel o nohu. Do kolena chytil zlatého stafylokoka, který napáchal nemalou škodu. Pokorný se ale nevzdal. Teď míří za 27. profesionálním duelem (bilance 16–10), konečnou v rozjeté kariéře dá až jeho drahá polovička.
Téměř po roce zpět do klece. Jak obtížné je, vzhledem k vašemu věku, tak dlouho nezápasit?
Tak dlouho stát mi nevadí, ale není mi příjemné tak dlouho trénovat bez zápasu. Měl jsem mít v listopadu zápas v Manchesteru, kde mě na vážení soupeř (Shem Rock) zranil, takže to odpadlo. Pak se domluvila odveta na prosincovou O2 arenu, ale Shem v tu chvíli podepsal jinou organizaci. Přípravu jsem si prodloužil, byl jsem dlouho v dietě. To všechno bez zápasu. Bylo to náročné, jak po psychické, tak finanční stránce.
Jak to?
Příprava je drahá a musím říct, že kdybych neměl partnery, kteří mi pomohli, tak jsme de facto bez Vánoc. (smích)
Štěstí je, že máte zaměstnání, viďte?
V mém věku určitě. Nejsem dvacetiletý klučina, který žije bezstarostný život. Mám dceru a spousta jiných povinností. Stejně tak jako 98% lidí v téhle republice musím platit složenky. Za zaměstnání jsem rád. Za prvé mě baví, za druhé mi to pomáhá i v přípravě jako pocit klidu, že když se něco pokazí, tak mám z čeho platit složenky a nemusím se hroutit.
Máte vzhledem k blížícím se zápasům nějakou úlevu v práci? Například úplné volno, abyste se mohl připravovat, hubnout?
Bohužel žádnou úlevu nemám, normálně si beru dovolenou. Jsem bez dovolené. Teď jsem byl naposledy v práci v pondělí.
Podepisuje se na vaší práci vzrůstající předzápasové napětí?
Samozřejmě jsem unavený, ale tělo snese víc, než si myslíme. Jedu na autopilota. Nemůžu říct, že bych práci nějak ošidil nebo byl horším zaměstnancem, ale je pravda, že mám skvělý kolektiv, který mi pomáhá. Já jim to vynahradím třeba po zápase, že to za ně napíšu nebo vezmu službu. Je to o lidské stránce.
Jaký máte pracovní režim?
Sloužíme čtyři dny v kuse, jsme tu zavření. Máme klasické dvanáctky s tím, že poté jsme na pohotovosti, kde čekáme, jestli něco padne. Pokud ne, tak normálně můžeme s kluky trénovat a věnovat se sami sobě. Domů se ale nedostanu, natož z baráku. To až po čtyřech dnech, kdy mám čtyři dny volno. Je to horší, co se týče sparingů, ale musím říct, že sloužím s kvalitními kluky, kteří se mi snaží pomoct po tréninkové stránce. Nejsou to žádní profesionálové, ale v tu chvíli je to pro mě dostačující. Věnuji se například kondici či technice. A když jsem doma, tak se snažím co nejvíc spárovat.
Je vám přitom 38 let, kde berete motivaci se dál připravovat a zápasit? Není tajemstvím, že jste si v minulosti prošel zdravotními problémy, které vás na dlouho vyřadily.
To ani sám nevím. Asi to bude láska ke sportu, furt mě to baví. Pak to jde těžko nahradit něčím jiným. Myslím si, že by každý člověk na světě měl mít pro něco oheň, protože život je pak veselejší.
Stále ale máte „co dohánět“, například Petru Knížeti je už 46 let. Dokážete si představit zápasit takhle dlouho?
Představit si to dokážu, ale bohužel si to nedokáže představit moje přítelkyně. (smích) Myslím si, že hlavní slovo v tomhle tématu nebudu mít já.
Zmínil jste jméno Shem Rock, s nímž jste se měl již dvakrát utkat, ale ani jednou to nevyšlo. Dokonce vás na vážením před loňským turnajem v Manchesteru zranil a teď se vrátil do Oktagonu. Co říkáte na to, že vás má stále v hlavě?
Že mě má v hlavě? Já si naopak myslím, že v hlavě nemá nic. (smích) Je to odraz dnešní společnosti, která tohle podporuje. Chce vidět spíš kontroverzi, zlobu a lidi, kteří se chovají hulvátsky, než sportovce jako tehdy Pavel Nedvěd nebo Jaromír Jágr. Nezměním to, je to o nastavení lidí. Možná je to to, co chtějí vidět. Já ale takový nejsem a nechci se na takovou úroveň snižovat. Každý by si měl uvědomit, že to jednou skončí. Je lepší se ohlédnout za kariérou a říct, si že jsem někoho motivoval, než že jsem někomu nadával a choval se jako idiot.
Jaký názor na Rocka tedy máte?
Popravdě na něj nemám žádný názor, trochu si ale myslím, že Česká republika je opravdu skvělý stát – kultivovaný a chytrý. Lidi z Anglie jsou jinak vychovávaní, i proto Angličana na dovolené každý pozná. Jsou hluční a trochu jiní. Je to mentalita, kterou já nezměním, ale dívám se na ni trochu divně.
Je kontroverze spojená s Rockem právě i důvodem, proč pokračuje v Oktagonu?
On může přilákat lidi svým chováním, pak se o tom hodně povídá a lidi to chtějí vidět. Kontroverze v dnešní době táhne a svým způsobem to dělá dobře. Ale nemyslím si, že to je správná cesta. Naopak. Cesta do pekel. Zažil jsem dobu, kdy na MMA chodilo 300–400 lidí a prali jsme se v sokolovnách. Tehdy si lidi mysleli, že jsme skinheadi a naprostí vymašťenci, kteří se zavřou do klece a mlátí se hlava nehlava. MMA tehdy nenazývali sportem a my jsme se jim to 10 let snažili vysvětlit, že jsme regulérní sportovci, kteří chodí v šusťákovkách a do posiloven. Že nepijeme alkohol a nevymetáme všechny bary. Snažili jsme se ukázat, že MMA je sport, což se podle mě v České republice povedlo. Teď mi přijde, že se to trochu vrací do starých kolejí, kdy si lidi mohou oprávněné myslet to, co si mysleli třeba před patnácti lety.
Patrně míříte i směrem na bizarní organizace, které v poslední době vznikly?
Samozřejmě. Patnáct let jsme se snažili, aby MMA bylo vnímáno společností a mohli jsme se tím živit. Teď místo v kleci může vzít de facto člověk, který je psychicky nemocný nebo tělesně postižený. Je to dost nebezpečné. Těm klukům, kteří jsou bez tréninku a přípravy a ještě do toho jsou pod vlivem různých návykových látek, se může něco stát. Je to tikající bomba, jen čekáme na nějaký pořádný průser. Měli bychom mít jiné vzory. Já mám například dceru a nepřál bych si, aby měla za vzor někoho z Clash of the Stars a myslela si o chování, kdy po sobě hází lejna a stříkají po sobě pepřový sprej, že je správné. Kontroverze ale táhne vždycky a vždycky bude. Jediné štěstí je, že nikdy dlouhodobě nevydrží. Pak ji nahradí jiná.
Když se vrátíme k Rockovi, stále byste s ním stál o zápas? Například v létě na fotbalovém stadionu v Edenu?
Teď je mým cílem Gjoni Palokaj – a soustředím se pouze na něj. Rocka teď po pravdě vůbec neřeším, zajímá mě pouze můj nejbližší soupeř.
