Byl jsem otřesený, přiznal Procházka. Před bojem měl horečky, triumf zapíjel vodkou

Je toho spousta. Třeba nepodceňovat Hillovy útoky, které přicházely, protože chvílemi jsem si z nich dělal srandu. Bral jsem je nezodpovědně a lehkovážně. Občas mě to stálo nějaký úder do hlavy či těla. Dále se mi nedařilo dotahovat některé věci, kontrolovat pohyb a příliš nenechávat pracovat soupeře. Chvílemi totiž dominoval, což se nemůže dít. Občas jsem se také necítil dobře v odhadování vzdálenosti mezi námi a vychytávání správných momentů.

Jednu ránu jsem nakoupil. Sám jsem si v tu chvíli musel říct, že si na to musím dát pozor a nenechat se takto mlátit. (smích)

To oko se mi zavíralo, viděl jsem na něj, ale bylo nepříjemné přes něj koukat. Hodně to škrábalo, ještě teď to cítím. Sice mě to trochu vyvedlo z míry, ale já se dokážu přizpůsobit jakékoli situaci.

Až na konečnou fázi v Las Vegas ano. Tam jsem onemocněl, trochu mi chytly dýchací cesty, což bylo minus, neboť jsem kvůli tomu podstoupil i vysokohorskou přípravu. Riziko je tu vždy. Jinak nic jiného.

Přesně tak, nic jiného mi ani nezbývalo. Měl jsem tam ještě několik posledních hodně náročných fyzických tréninků, dva z nich jsem ale musel úplně vysadit. Jenom jsem ležel a díval se na film 300: Bitva u Thermopyl. Musel jsem nabírat sílu někde jinde.

Rozhodně jsem z toho nebyl šťastný. Měl jsem dojet poslední týden příprav a půlku z něj jsem strávil nemocný v horečkách a snažil jsem se dávat do kupy. Ve všech rozhovorech jsem mluvil nosem, držela se ve mně rýma. Nepůsobil jsem úplně fit. Bylo potřeba neztrácet víru, byť jsem to cítil i v konečných fázích zápasu.

(zamyslí se). Celkem ano. I když byl nahulený, tak dokázal tvrdě odpovídat. I proto jsem v prvním kole netlačil na jeho dobití a držel to spíše pod kontrolou. Věděl jsem, že je stále nebezpečný. První nahulení totiž ještě nemusí nutně znamenat ten správný moment, kdy si člověk může dovolit tam nastoupit a dodělat to. Spíš to chce protivníka v tom stavu udržet, a jakmile uvidím, že v něm trochu povolila vůle tvrdě odpovídat, tak pak si můžu dovolit přitvrzovat.

Řeknu k tomu jen to, ať si soupeři opravdu stojí za svým slovem. Před i po zápase. Nejenom plácat nějaké blbosti. Aby se pak nestalo to, že se potkáme někde před zápasem a najednou je všechno v pohodě. Já nejsem splachovací, nezapomínám. Na toho člověka se pak nemůžu dívat čistě. Když takhle mluví a pak ukazuje něco jiného, tak mi tím akorát dává náboje. Uvidím, že v těžkých chvílích, které přijdou v zápase, to bude voda na můj mlýn. I proto třeba konkrétně Hilla beru jako nevyzrálého frajírka, i když je starší než já. Je to děcko, které plácá a pak si za tím nestojí. Zas to ale nechci myslet nějak útočně. Ať jsou všichni jako Pereira.

Mlčí. Říká jen: Chama. Má strohé a jasné odpovědi, je v tom nekompromisní. Pro mě je to pan zápasník.

To ne. Něco jiného to bylo s Aleksandarem Rakičem. Díky tomu se mi v přípravě jelo dobře, budilo to ve mně určitou energii. Je to něco, jako když na vás bučí publikum. Mě to pak žene dopředu. Člověk ví, že má odpor, proti kterému může bojovat.

Řekl jsem si o Pereiru, za čímž si stojím. Chci s ním zápasit. Jeho styl, celkové nastavení i hra v kleci, to jsou věci, na něž jsem nyní začal nacházet recept. Každá prohra mi totiž dává víc nábojů než jakákoli výhra. A porážky s ním mi daly tolik, že mi to stačí do konce života. Začal jsem přicházet na pravou hloubku opravdové meditace, opravdového duchovna.

Ankalajev. Prokázal, že na to má a je jedním z nejlepších zápasníků. Buď Pereira, nebo on. Ještě si to ale nechám uležet v hlavě. Řekl jsem si, že bych chtěl mít měsíc či dva trochu volnější a dokončit magisterské studium. Někdy v létě či po něm bych chtěl zápasit.

Šlo to cítit, byla tam energie. To povzbudí a člověka to žene dopředu. Chybou ale je, když se tím nechá unést. Může to ve finále přinést víc paseky než užitku. Pak se člověk vrhne do věcí, do nichž by se jinak nepustil.

Sám nevím, nechte se překvapit. To samé udělám já. (úsměv)

O těch dvou se raději nebudu ani bavit. Jak je mám rád, tak mě i naštvali. Na borce dolehl jet lag (pásmová nemoc) a byli sundaní, na což nebyli zvyklí. Po zápase šli raději spát. Já jsem si dal pivo a pak jsem koupil panáka vodky Jamahalovi. V irským baru jsme si dali piváky, vítěznou cigaretu a šli jsme spát. Nakonec jsem rád, že jsme to nešli úplně oslavit. Kdybych měl po boku tyhle dvě potvory z Hostěradic, tak by to bylo divoké. Vím, že by to probíhalo bez brzdy.

Řekl, že mi drží palce do kariéry a různé další přísliby, jaký bude. Rovněž povídal, že si přeje, ať knokautuju Pereiru a vezmu si zpátky titul. Odpověděl jsem mu: Na zdraví, kámo. Spolu jedeme, spolu zápasíme, spolu pijeme. Jsme všichni na jedné lodi.