Článek
Pod Ještědem to skutečně byla bitva par excellence. Favorizovaný Humburger narazil na ocel v podobě sedmadvacetiletého Poláka, jehož odolnost a obětavost by patrně v jiném duelu plně stačila k triumfu. Český tvrďák, jehož tvář byla krátce po startu souboje zalita krví, ovšem v patnáctiminutové famózní přestřelce nakonec houževnatého rivala udolal. Měl ale namále. „Přesně takový zápas jsem chtěl,“ měl jasno Humburger. V Liberci navíc zkompletoval hattrick, neboť ve zdejší hokejové aréně uspěl již potřetí v řadě.
Se soupeřem jste předvedli patrně nejlepší zápas turnaje. Jak ho hodnotíte s odstupem času?
Že jsem si to přesně takhle představoval. Byla to nádhera. Jsem rád, že jsem si opět zkusil tři kola a otestoval ve své váze (střední). Jsem zpátky. Tohle jsem byl já a teď to chci jenom dodržovat a stát se profíkem. Musím trénovat podle toho, jak mi říkají ostatní, a ne jak si to vymýšlím já. Samozřejmě musíme doladit i různé blbosti, které mě málem stály zápas.
Můžete být konkrétnější?
Mám na mysli mojí klasiku – ruce dole. V zápase jsem si v tu chvíli vzpomněl na Jiřího Procházku, jak má ruce dole a sype tam ty rovné direkty. Pár mi jich sice vyšlo, ale samozřejmě mě soupeř také nahulil. Rozchodil jsem to a máme tady vítězný konec.
Jak moc důležité pro vás bylo zvítězit doma v Liberci? Povedlo se vám to již potřetí v řadě.
Neskutečně. Měl jsem tu podporu celé rodiny, armády, kluků z Hradní stráže, kteří mi udělali dokonalý nástup. To, že při mně stáli, když se mi minulý zápas nedařilo, si opravdu moc vážím. Tohle si budu pamatovat do konce života. Je to něco nezapomenutelného.
Koleno na bradu a bylo hotovo. Věděl jsem, že si v kleci můžu dělat, co chci, netají se Leo BrichtaVideo: Sport.cz
Cítíte úlevu, že jste se po loňské zářijové porážce znovu vrátil na vítěznou vlnu?
Je to něco neuvěřitelného… Byla tady na mě otázka, zda jsem nervózní, což sice platí vždycky, ale teď tomu tak bylo poměrně dost. Nevěděl jsem, co od toho čekat. Soupeře jsme sice měli nakoukaného, ale víte, jak to je. Stačí blbý úder a člověk zatancuje. Nervozita byla, ale to, co neumím, stejně neudělám. Mohu jenom bojovat, což jsem také udělal.
Zmínil jste vaší nástupovku. Můžete přiblížit, jak vznikala?
Nechal jsem to na klucích. Dělám se svým kolegou, který je tamhle schovaný, protože nechce být vidět. Jezdíme cvičit vojáky a slovo dalo slovo. Kluci to vymysleli úplně dokonale.
Bitva mezi Dominikem Humburgerem (vlevo) a Borysem Dzikowským nabídla i spoustu krve.
Po neúspěšné misi v polotěžké váze jste se vrátil zpět do starých kolejích do střední váhy. Sedlo vám to?
Cítím se úplně jinak – nafýzovaný, rychlý a silný. Tohle je moje váha. Na veltr (77 kilo) kašlu, to bych chcípnul, a na polotěžkou váhu jsem moc malý. Teď vedle mě jeden kluk z polotěžké divize stál a byl jsem oproti němu jako dítě. 84 je pro mě ideál.
Po zápase jste říkal, že vítězství věnujete svému dědečkovi, který je v kómatu. Chcete být podrobnější?
Ani mi nemluvte. Dva dny zpátky skončil v nemocnici se zánětem žlučníku a den před vážením mi ve dvě ráno volal a slyšel jsem jen nějaká zmatená slova a sestřičky. Říkal jsem si, co se děje. Dědovi se údajně rozlezl zánět po celém těle a museli ho dát do umělého spánku. Na mámě jsem viděl divné pohledy, tak doufám, že je všechno v pořádku a budeme moct oslavovat.
Ani pivo si teď na oslavu nedáte?
Pivo nepiju, dám si polosladké bílé vínečko. Zas takový víkend to nebyl, abych si mohl dovolit odpočívat a chlastat. Dám pár víneček, pokecám s trenéry, kluky a rodinou a půjdu spinkat.
