Článek
Hodně radosti vám udělal už vytoužený postup na hry v Tokiu, kde jste ale skončil prvním zápasem. To vám zvýšilo motivaci bojovat o další olympiádu?
Určitě, strašně rád bych se tam rozloučil medailí. Tokio špatně chroupu doteď. Neudělal jsem tam fatální chybu, že by mě soupeř otočil. Ale příprava je strašně dlouhá, a pak byl po šesti minutách konec, aniž bych mohl bojovat o medaili… Sen se rozplynul, chci to ještě napravit.
Takže i myšlenky na přechod mezi bojovníky MMA se minimálně odložily?
Jednoznačně. Mám MMA a ty sportovce strašně rád, jsou to srdcaři jako já. Ale pro mě je teď na prvním místě kvalifikace na olympiádu, která bude ve hře na mistrovství světa v Srbsku.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak prožívala čerstvý úspěch rodina? Už i malý syn vnímal, že má tatínka medailistu?
Dostal medaili na krk a běhal s ní, ale zatím ji bere jako běžnou medaili. (úsměv) Rodina to se mnou prožívá od začátku, ví, jak se v přípravě trápím, jaký jsem na sebe pedant, že nevynechám trénink, protože mám před sebou cíl. Možná je vysoký, ale pro mě je to hnací motor. S manželkou si voláme pořád, hned hlásí, že mě čeká třeba Ázerbájdžánec. Zná mě nejlíp, ví, že občas neunesu emoce a v zápase vybouchnu, tak mě dokáže vrátit do klidu.
Medaili jste symbolicky věnoval bývalému trenérovi Germanu Chutornému…
Byl pro mě jako děda. Odmala až do seniorů se mnou byl, měl vidinu, že přivezeme medaile. Vyhrávali jsme spolu juniorské soutěže, ale neměl jsem ještě české občanství a šanci reprezentovat mezi dospělými. Přesto se mi věnoval, až do mých 21 let, kdy jsem občanství dostal. Pak se musel vrátit zpět do Kazachstánu a letos jsem se od kazašské reprezentace dozvěděl, že v lednu zemřel. Bylo mi to moc líto, ta medaile patří i jemu.
