Lest šampiona vyšla a lovec trefil pořádný granát. Takhle zlomil čelist

Asi dvacetkrát.

Do posledního puntíku. Chtěl jsem Viktora trefit pořádným granátem. Před zápasem jsme dávali ven videa, že jedeme intenzivní tréninky na dlouhý zápas, takže si u soupeře asi mysleli, že budu na začátku držet distanc a že budu hnát zápas kvůli kardiu do pozdějších kol. Kardio jsem měl, ale plán byl, vlítnout tam a ukázat, kdo je lovec a kdo lovená zvěř, což se povedlo. Pořádně Viktora trefit, aby se stáhnul a bál. K tomu jsme točili gardy, prostě takový šachy, žádný svázání, ale dirigovat si ho.

Dvěma jsem zlomil očnici, Viktorovi čelist, pár zlomených nosů mám, a ještě tam je jedna poškozená rohovka.

Myslím, že mám oko a dlouhou ruku, kterou umím vytáhnout. Když vše dobře načasuju, tak je trajektorie úderu drtivá.

Dělával jsem to, většinou jsem dával maximum. Jednou jsem jim ale prorazil display a rozříznul si ruku, takže jsem s tím skončil.

V hokeji jde o debakl, MMA je pro mě lepší.

Všechno je dočasný stav. Někdy přijde někdo, kdo mě pokoří, tak to prostě je, nikdo nekrvácí věčně. Vážím si své formy, dřiny, ale nemyslím si, že jsem nejlepší. Můj současný stav je na slušný úrovni, porazil jsem nejlepšího podle rankingu. Soupeře vnímám jako soupeře, nekoukám na žebříček, prostě jde o boj muže proti muži.

Psal jsem mu, posílal jsem vzkazy, ale bez odezvy. Chápu, že toho má teď hodně. Teď má trable s bradou, tak se mu asi nechce komunikovat.

Že mu přeju brzké uzdravení a že se třeba do budoucna potkáme znovu, nic není nemožný. Záleží, kam naše cesty půjdou.

Před zápasem bylo 97 % komentářů, že dostanu strašně přes držku. Po zápase zase 90 % lidí psalo, že tohle čekali, takže taková česká klasika. Kdo vyhraje, je frajer, kdo prohraje, je nula. V tomhle je sport nevděčný. Jsem rád za komentáře, ale nemají pro mě až tak velkou váhu.

Užíval jsem si zadostiučinění. S týmem jsme byli přesvědčeni o výhře, i když jsme čekali extrémně těžký zápas. Jezdil jsem na zahraničí kempy a věděl jsem, jak na tom jsem.

V řádech tisíců. Doteď nemám všechny zprávy přečtený. Je teď těžší komunikovat s fanoušky a kamarády, je toho opravdu hodně. Poslouchám, že zapomínám na kámoše, ale když máte v telefonu pět tisíc zpráv, tak najít toho jednoho, je těžký.

Végh s Vémolou, to byl zápas, který byl promovaný rok, jde o dvě ikony československého sportu, takže mě to nemrzí. Baví mě MMA, baví mě prostředí, ale medializace není, proč to dělám. Jsem rád, že jsem zápasil na galavečeru, kde byl Zápas století, možná už takový nikdy nebude, v O2 areně si vše sedlo jako prdel na hrnec.

Hodně se mi ozývají ti, kteří se mnou mluvili před deseti lety. Snažím se odepisovat, ale nejvíce se držím těch, kteří při mně stáli, když se mi nedařilo, se kterými jsem poslední tři roky fungoval. Jinak si k sobě moc lidi nepřipouštím.

Přípravu na Contender Series jsme nepodcenili z hlediska kardia, ale podcenili jsme přelet a málo jsme se soustředili přímo na samotný zápas. Myslím, že jsme to dělali až možná amatérsky, dostali jsme facku. Nejde jen o fyzičku, ale také o psychiku, kontrolu těla, testy. Změnili jsme přístup tak, abych se cítil v zápase jako zvíře, kterému nemůže dojít fyzička. Když tohle vím, posílím i mentálně. K tomu mně pomohl připravit se na medializaci psychologický trenér. Když jsem nastupoval v O2 areně do zápasu, tak to bylo, jako když jdu večer na vrata (hlídat do nočního klubu).

Jo. Navázal jsem spolupráci se silovým trenérem Michalem Širůčkou, na kardiu spolupracuji s Michalem Břetenářem, do toho taktiku děláme s André Reindersem, sparingy s Milošem Petráškem plus jezdím do ciziny. K tomu patří fyzioterapie, diagnostika těla a pravidelné lekce s mentálním pastorem, který mě uklidňoval a analyzoval moji osobnost. Teď má příprava štábní kulturu.

Nejsem úplně normální, to je samozřejmě nadsázka. Jsem člověk, který musí mít své rituály, ty mě uklidňují. Prostě si jet to svoje. V den zápasu jsem se šel podívat na erotický veletrh, na halu jsem přijel později, jel jsem si pohodičku. Na zápas jsem se začal koncentrovat až dvě hodiny předtím, než jsem šel do klece.

V úterý letíme s přítelkyní na devět dnů do Senegalu, takže teď je v plánu menší dovolená. Nabídky ze zahraničí ale chodí, něco přišlo z Evropy, něco z USA.

Ten zápas bych chtěl dojet. Otázka je - kdy? V březnu je Ostrava, jenže tam jsou plánovaný jiný zápasy, únor je brzo, dál uvidíme. Nechci být sobec, ale taky se už budu zaměřovat na to, co je důležitý pro moji kariéru. Chtěl bych sám sobě dokázat, že můžu zápasit v cizině.

Z hlediska financí jde o lukrativnější nabídky. Já nejsem nějak přeplacený zápasník na české scéně, zahraničí je z tohoto pohledu podstatně zajímavější. Primárně mi jde ale o boj, srovnávání se s nejlepšími.

Jsem průměr, nejsem žádná přeplacená hvězda.

Dejme tomu, něco takového.

Co vím od managementu MTK, dostali jsme nějaké reakce na poslední zápas, ale ještě jsem se neviděl s trenérem. André mi řekl, ať teď vypnu a nic neřeším. Po dovolený se pobavíme. Ve hře je Rusko i zámoří.

Neumím netrénovat, takže mám soukromky, zajímám se o MMA, bojový sporty, baví mě zbraně, takže chodím hodně střílet na střelnici.

Dvě, ale v partě kluků, kteří chodíme střílet, si zbraně točíme. Máme samopaly, brokovnice, pušky.

Winchestrovka sniperka, baví mě remington 223. Na sto metrů střílíme do melounu, tohle je můj relax. Már rád vůni střelného prachu, zvuk výstřelu a když padají nábojnice na zem.

Ještě chodím, stále kluby objíždím, ale už nemusím pracovat tolik, pořád jde o pasivní příjem, když nezápasím.

Byl bych rád, kdyby se tohle stalo. Jednou se to už stalo, když jsem hrál vrcholově hokej, jenže když jsem skončil, neměl jsem zadní vrátka. Rok jsem nic neměl a byl jsem doma zavřenej v depresích, myslel jsem si, že se mi zhroutil svět.

Tohle jsem hledal, už jako malý jsem stínoval před zrcadlem. Jsem rád, že jsem u toho vytrval.

Hodně pasivně, ale baví mě sledovat spoluhráče, se kterými jsem hrával. Radko Gudas mě baví, to je takový hokejový Bud Spencer. Dále Tomáš Hertl, Dmitrij Jaškin, Andrej Nestaršil a Tomáš Hyka.

Držím klukům palce, ale nevím, jestli někdy ještě bude.