Článek
Konečný má v profesionálním ringu za sebou 56 zápasů, dcera poznala jednu exhibici a jeden duel. „Beru to jako příležitost pro dceru, aby se ukázala, nebude to pro ni snadný, box dělá asi rok. Pokud se předvede, mohou se jí otevřít dveře, ale hlavní je, aby jí to bavilo. Já jsem pořád odpůrcem ženského boxu, ale když ji to baví, je to pro mě odměna," přiznává Konečný.
Během jarní karantény minulého roku měla dcera Jaromíra více času, tak se rozhodla box vyzkoušet. Přece jen v něm od dětství vyrůstala. Šla, zkusila a svět boxerských rukavic ji nadchl.
„Asi jsem přišla na to, jaký to má kouzlo a smysl pro mě. Táta byl první, který mi řekl, že to zkusíme, já řekla, že ne, že to neumím, že to bude trapný, pak to bylo ale lepší. Na první trénink si moc nevzpomínám. Jedno odpoledne jsme šli na lapy, táty jsem se zeptala, jestli se mi bude smát, on řekl, že ne, tak jsme to zkusili," vzpomíná na osudový den dcera, která přišla na chuť boxu ve čtrnácti letech.
Ona je nadšená, táta to bere jako sport, i když ženský box nemusí a máma se topí v obavách, aby se dceři nic nestalo. Další dvě dcery a Barbora a Anna mají spíše umělecké zájmy, třetí se našla v ringu.
„Jako maminka z toho nejsem úplně nadšená, ale obdivuji ji, že ráno dokáže před školou vstát a jít na trénink, odpoledne to samé a vše odmakat. V tomhle má ode mě velký respekt, ale do zápasu by nemusela chodit," přeje si máma nedosažitelné.
Více než deset tréninků v týdnu a nevidět na konci zápas, závod? Pro sportovce nepředstavitelné. Za pár týdnů půjdou táta s dcerou do ringu. Těší se, máma má úplně jiné pocity.
„První zápas jsem viděla z dálky, byla to velká nervozita, jak to může maminka prožívat. Emoce jsou velký na její i mojí straně. Sama nevím, jaký to bude teď. Doufám, že budu hodně zaměstnaná organizací a nebudu mít čas nad tím přemýšlet," přeje si Jaromíra Konečná, která nevstupuje do boxerského světa dcery a jejího trenéra a táty v jedné osobě.
„Táta hodně křičí, ale ke mně přistupuje víc jako trenér, ne jako táta, to na něm cením. Když se mi něco nepovede, třeba se směje, ale to já jemu taky. Mámu v těchto věcech moc neposlouchám, stejně mi nic nevymluví, v tomhle poslouchám tátu. Na první zápas jsem ji řekla, ať jde pryč, ona by křičela, brečela. Když si něco přinesu z tréninku, řekne, já to říkala. Jinak to je ale v pohodě," usmívá se patnáctiletá dcera.
V roce 2003 šel Lukáš Konečný do zápasu na stejné akci jako jeho táta Milan. Jemu končila kariéra, on už byl hvězdou. Teď dojde k pomyslnému předání rukavic. „Tehdy to bylo příjemný, už jsem měl nějaké jméno, byl jsem hvězda, táta byl na sklonku kariéry. Budou tam emoce, ale nemyslím si, že to bude nejhorší, já to mám vypjatý vždycky," přiznává bývalý mistr světa, který v kariéře 51 zápasů vyhrál a jen pětkrát prohrál.
Doma Konečný žije se čtyřmi ženami - manželka a tři dcery. „Nechtěl jsem, aby dcery, holky, dělaly box, je spoustu jiných hezkých sportů, ale trochu se dalo očekávat, že některá dcera něco pochytí. Jarča je tvrdohlavá, průbojná, to má po mně."
„On ji nelanařil, sama začala chodit na tréninky, přišla se svými boxerkami, zuby. Nějak jsem tomu nepřikládala velkou váhu a dneska jsme tam, kde jsme. Nechávám to, jak to plyne, stejně to asi úplně neovlivním," skládá máma a manželka pomyslné zbraně.
Když táta boxoval, dcera moc nevnímala, co se děje, ale přiznává, že když táta vyhrál, byla šťastná. Památný je rok 2012. Konečný v Brně získal titul mistra světa a všechny tři dcery na něj v ringu po korunovaci naskákaly. Došlo i na slzy.
Bude tedy pokračovat klan Konečných v boxerských kolejích i po letech a v ženském podání? „Zatím toho moc neplánuju, co přijde, přijde, chci v tom zůstat. Fabiana a táta jsou mými vzory. Jsme s tátou podobní, ale nevím, jestli je všechno pozitivní. Pořád mě štve. Hodně věcí mi vytýká, dělám chyby, dělám box jen rok, ale baví mě to," říká dcera, která našla svoji vášeň. Ona se baví. „Je to o staženém žaludku a nervozitě," dodává máma, které není do úsměvu. Těm dvěma naopak je.
