Článek
Máme vše, ale nevíme, co nás čeká. Podle propočtů máme před sebou odhadem necelých sedm kilometrů nahoru, když běžíme také kolem boudy Růžohorky. Zpátky téměř dvakrát tak dlouhá trasa s proběhnutím přes Labskou boudu.
Vody, foťák a jdeme na to. Aniž chci věštit z kávové sedliny, tuším, že já tu budu jistit tuhle dvojici z druhého místa. Tedy posledního. Přece jen naběhané kilometry mezi Reném a mnou jsou rozdílné asi jako porovnání digitálek jedenadvacátého a sedmnáctého století.
„Jsem blbec, už nikdy. Proč?" ptám se sám sebe. Nápad je hezká věc, ale provedení může kulhat. Doběhl jsem maratón, půlmaratón ve třiceti stupních. Nechal si zlomit žebro na žíněnce. Po boxu jsem měl naražená žebra. Pokaždé si řekl, už nikdy, nestojí to za to. Ne! Pár dní uběhne a jsem v tom zpátky. Existují na tohle nějaké prášky? Předem děkuju za zaslání.
Školní výlet a dvacetkrát dobrý den
Zatím běžím, máme za sebou kilometr, nohy se ocitají v jiné dimenzi, šutr vedle šutru a pořád stoupáme, kolem tisíce stromů. Při představě, že máme takto křepčit ještě hodinu, je mi samotnému ze sebe mdlo.
René zaujal čelní pozici. Maličkými krůčky se šine vpřed a mezi námi vzniká mezera, která se zvětšuje. Směrem dolů si vykračuje šveholící školní výlet dětí, vychovaných dětí. Dvacetkrát slyším dobrý den, dvacetkrát odpovídám ahoj. I tohle mě vyčerpává. „Jdeme, jdeme," slyším pokyn mladé učitelky. „Snažím se," odvětím rádoby vtipně. Jen se pousměje. Já už ne.
Po dalších pěti stech metrech neběžím, nastavuji autopilota - zrychlenou chůzi s delšími kroky. S úlevou beru do ruky foťák a na pár sekund zastavuji, historický záznam je potřeba pořídit. Těchto pár chvilek se mi stává nejpříjemnějších v cestě za vrcholem nejvyšší české hory.
Přání, která jsou nereálná
Klikatíme se nahoru, René čeká a dáváme minutu pauzu na pití. Přál bych si hodinu, křeslo, postel, masérku, steak, pivo, dovolenou, neběhat, válet se, vířivku. Nic tu není. Takže znovu rozkmitat údy. Kolem prochází německá rodinka a chválí naše nadšení, jsme potěšeni, ale tento adrenalin mizí během pár vteřin, pak se opět hlásí únava. Jako bych jí měl plný batoh, který přitom nemám.
Fotka u boudy Růžohorky a pár minut, kdy běžíme po rovině. Ano, opět běžím. Ani nejsem ten druhý. Bok po boku, proti nám další turisté, tentokrát polská družina, která si dopřává svačinku. Jen hladově probíháme, nám stačí voda, jídlo bude za odměnu až nahoře.
Kolem sebe vidíme, že jsme něco naběhli, údolí pod námi jsou krásná, o pár metrů dále se po lanu veze lanovka s turisty, my stále vpřed po svých. Zadarmo. Oni až za 390 korun. Další školní výlet, tento nám dokonce tleská. Asi moc lidí na Sněžku neběhá. Nedivím se.
Sněžka se ani nehla a naklepané řízky
A už ji vidíme, vlastně nevidíme. Mlha, že by se dala krájet a Křemílek s Vochomůrkou by nenašli svoji pařezovou chaloupku. Takže to, co nevidíme, tam běžíme. Po pár minutách rovinky vidím „schody do nebe," které nám dávají zabrat. Kilometr. Cedule, která oznamuje, už jen kilák a jste tam, troufalci. Voda, fotka a bez zbytečného remcání dál.
Na začátku byl odvážný plán, dát tento bláznivý nápad do hodiny. Nakonec přesahujeme asi o dvanáct minut. Jsme tady, nikde není v Česku výše, stojíme tu. Unavení, hladoví, teplota kolem šesti stupňů, dole dvacet. Zdolali jsme Sněžku, ale s tou to ani nehnulo, jdeme na hovězí polévku z pytlíku. Je výborná. Posedíme a směr dolů. Dobíháme po dalších třinácti kilometrech naklepaní jako řízky, ale jsme zase v Peci pod Sněžkou. Dole! Pražáci se pobavili a můžou zase něco vymýšlet. Co to bude příště?
