Článek
Vedoucí běžkyně hlavního závodu Keňanka Recho Kosgeiová zkolabovala asi 800 metrů před cílem. Na trati začala nejprve vrávorat, pak silně napadat na jednu stranu, až se na kraji silnice sesula k zemi. Byla sice při vědomí, ale nedokázala se znovu postavit na nohy. Na druhou závodnici měla náskok přibližně tři minuty, celou tu dobu se ale jen trápila a televizní záběry z jejích zoufalých pokusů o návrat na trať působí opravdu velice drsně.
V pořadí druhá maratonkyně Etiopanka Bekelu Bejiová minula svou rivalku bez mrknutí oka. Další probíhající účastník se pokusil zkolabované Keňance pomoci. Mělo se jednat o Marka Hladíka ze Slovenska. Nikdo jiný prý, ať už z přihlížejících nebo organizátorů, na pomoc nepřispěchal.
Ani polští komentátoři se nezdrželi dojetí a shodovali se na tom, že něco takového ještě žádný polský maratón nezažil. Jistá zahraniční žurnalistka komentovala oficiálně celou situaci slovy, že šlo o „nepřijatelnou nedbalost ze strany organizátorů". Ve stejném stylu pokračovala: „Počty případů úmrtí sportovců na silničních závodech rostou, jde převážně o amatérské sportovce. Ale tady nešlo o amatérského sportovce!" soptila.
Riskovat diskvalifikaci?
Samozřejmě jde o velice smutný příběh a velmi dramatickou událost, je potřeba se ale na situaci podívat i z druhé strany: Přijme-li závodník pomoc zvenčí, je diskvalifikován. Pokud zkolabuje někdo, kdo je na 1865. místě, není v zásadě co řešit. Když ale zkolabuje vedoucí závodnice? Nikdo si nedovolí zhatit její závod, na nějž se dlouho systematicky připravovala. Pokud obrazně řečeno ona sama nehodí ručník do ringu, všichni jsou odsouzeni jen k napjatému vyčkávání.
Redakci se podařilo získat také vyjádření samotné Kosgeiové: „Cítila jsem se po celý závod velmi silná. Nepamatuji si, co přesně se stalo. Když se nyní dívám na videozáznam, vím jen, že jsem opravdu moc chtěla zase vstát a pokračovat,“ komentovala později samotná běžkyně, která si průběžně zlepšovala výkonnost a na začátku letošního roku dosáhla na maratonské trati osobního rekordu 2:30. Problém s největší pravděpodobností vznikl tím, že vytrvalkyně od 30. kilometru neobčerstvovala. „Byla to opravdová muka. Viděla jsem Etiopanku, jak probíhá kolem mne, a věděla jsem, že to znamená konec. Ale díky bohu jsem zdravá. Odvezli mne do nemocnice a dobře se o mne postarali. Hned další den jsem mohla jet domů,“ vnáší více světla do situace sama závodnice. |
Navíc na mezinárodních závodech je naprosto běžné, že jak vedoucí muž, tak vedoucí žena má motorizovaný doprovod organizátorů, médií atd. Není důvod předpokládat, že by to ve Varšavě bylo jinak. Některé záběry tuto domněnku potvrzují. To, že není pořadatelská služba vidět na kameře, ještě neznamená, že na místě skutečně není. Vyhodnotit takovou situaci je pro všechny zúčastněné extrémně obtížné. Nezapomínejme ani na socio-ekonomický kontext. Případné prize money, o něž by závodnice v případě pomoci zvenčí přišla, mohou v africké zemi znamenat více, než si dokážeme představit.
Realita nakonec dopadla jednoznačně: Kosgeiová nebyla schopna dokončit a skončila v péči záchranné služby. Marek Hladík, který se jako jediný účastník zastavil, aby spoluběžkyni pomohl, doběhl mezi muži na 10. místě a zaslouží velký respekt!
Osobně jsem v minulých letech Varšavu navštívil, jak u příležitosti závodu Warsaw Marathon, tak i poloviční trasy. Vlastní zkušenosti říkají, že pořadatelům tehdy nebylo možné cokoli vytknout. Skvěle a bezproblémově se jim například dařilo začlenit do hlavních závodů i borce na vozíku. Letošní situaci je sice z určité, úzce vymezené perspektivy možno vnímat jako jejich selhání, já ale po svých zkušenostech řady kritiků nerozšířím.