Článek
Gil byla se svým manželem Fredem zapálenou příznivkyní všech outdoorových aktivit. Nejvíce času spolu trávili na kajaku nebo v horách, objevovali společně neprozkoumané zákoutí blízké i vzdálenější divočiny. Když se jim narodila dcera, nic se nezměnilo. Už s tříměsíčním miminkem vyrazili na běžky, a tak se občas stávalo, že na kojení došlo třeba i uprostřed lavinového pole. Dcera snad ani nemohla vyrůst v nic jiného než v člověka s láskou k pohybu.
Na střední škole Anna Rose závodně běhala a hrála volejbal. Pojednou se ale z tréninků začala vracet s podivnými pocity. Její nohy znecitlivěly a začaly nabírat šedavou barvu, objevovaly se potíže s artikulací a srdeční problémy. Lékaři dlouho tápali a trvalo, než přišli se správnou konečnou diagnózou. Bohužel to byla rakovina neuroendokrinního typu. Orgány mladé dívky byly zdevastovány množstvím nádorů. Nejrůznější operace, které samy o sobě ohrožovaly její život, ani chemoterapie nepřinesla nakonec žádné výsledky.
V tu dobu se i matka dostávala z nejrůznějších zdravotních komplikací a tak ještě společně s dcerou vymyslely, že by po uzdravení mohla běžet něco většího ‒ třeba přeběhnout všech 50 národních parků. „Ne, mami, ty to nepoběžíš. Poběžíme to spolu!" řekla prý dcera velmi rozhodně na nemocničním lůžku. Zanedlouho poté zemřela, aniž by měla šanci splnit si svůj velký sen. Gil se ale rozhodla tento projekt přeci jen uskutečnit ‒ na památku a na počest své jediné dcery.
Rozhodla se běžet po dobu devíti měsíců. To číslo nebylo náhodné, neslo v sobě hlubokou symboliku. Devět měsíců nosila matka svou dceru pod srdcem, nejhorší symptomy choroby se objevily devět měsíců před finální diagnózou. Devět měsíců po diagnóze Anna Rose zemřela. Matka Gil začala pracovat na společném běžeckém snu devět měsíců po úmrtí dcery. A devět měsíců běhala přes jeden národní park za druhým.
