Článek
Scott Searle z Iowy nebyl dobrý člověk. Byl závislý na alkoholu, měl problémy se zákonem a lhal svým rodičům. Policie jej mnohokrát načapala za volantem auta s alkoholem v krvi, proto si také odseděl nějakou dobu ve vězení a přišel o svůj řidičský průkaz. Rodiče mu chtěli pomoci, a tak jej vozili svým vozem do posilovny. Searle ale jen zavřel své věci do skřínky v šatně a zadním vchodem se vykradl do nedalekého baru. Tam nasával, dokud nebyl čas příjezdu rodičů.
Scott byl alkoholik po celých dlouhých deset let. Opíjel se pravidelně od svých 18 let, kdy se alkoholem snažil léčit svoje sociální fobie, nejistoty a deprese. V jeho žilách koloval etanol téměř neustále. Jednoho dne se ale stalo cosi podivného. Searle neodešel do baru hned jako obvykle, ale rozhodl se opravdu zkusit navštívit onu místnost s mnoha činkami a posilovacími stroji. Na chvíli osedlal eliptický trenažér a než se nadál, byli už zpět jeho rodiče. Do baru to tentokráte nestihl. Příští den se situace opakovala a Scottovi se najednou zalíbil ten pocit, kdy ráno vstává s čistou hlavou.
Začal pravidelně trénovat a brzy došlo i na běh. Před časem byl pro něj problém vyjít ze svých domovních dveří rovně, teď je otevíral plný energie a radosti, aby se mohl věnovat své nově nabyté běžecké vášni. Když jednou opět otevřel své domovní dveře, našel před nimi odhozené jojo. Vzal to jako znamení – a začal běhat i s ním. Naučil se několik triků a lidé na něj po cestě jen nevěřícně zírali. „Často na mě lidé troubili a na zadních sedadlech aut jsem vídával překvapené a udivené obličeje dětí. Tohle je má třetí běžecká sezóna s jojem a já jednu ruku používám k jojování a druhou k mávání," řekl muž, kterému dnes nikdo neřekne jinak než Jojoman, běžeckému magazínu Runner's World.
Scott Searle byl po jedno desetiletí v zajetí démona alkoholu, letošní rok je desátým rokem, kdy vede zcela jiný život. Říká o sobě, že pozornost, kterou díky joju dostává, jej motivuje, aby zůstal na nastoupené cestě, vyhýbal se alkoholu a trénoval. Od běhání pár koleček v parku se dostal až k maratonům a ultramaratonům. Dnes mu nedělá problém uběhnout 50mílový či 100mílový závod (přes 160 kilometrů) – samozřejmě s jojem v ruce. „Běh mi zachránil život a já věřím, že totéž může udělat pro kohokoli dalšího. Kdysi jsem každý den vstával s myšlenkou: Dnešní den je dobrý den, to by se mělo zapít! Dnes hned po probuzení nejčastěji myslím na to, jak si zavážu tkaničky a vyběhnu. Žiju teď mnohem lepší život, to mi věřte," shrnuje své superschopnosti Jojoman.
