Článek
Určitě také znáte tu neustále omílanou „pravdu", že efektivní a ideální frekvence je 180 kroků za minutu či více. Toto magické číslo má svůj původ v pozorování běžců na ovále při letních olympijských hrách v roce 1984. Tam tenkrát měli téměř všichni 180 kroků za minutu či více. Údaj se rychle rozšířil a od té doby platil za zlaté pravidlo tesané do kamene. Ale...
Na University of Michigan zkusili zopakovat podobný pokus, trochu více se zamysleli nad interpretací statistických dat ‒ a dospěli k názoru, který je na pohled stejný, a přesto zcela opačný: Průměrná hodnota kadence je kolem 180. A je to údaj absolutně k ničemu. Vědci zkoumali dvacítku špičkových atletů při jejich účasti na mistrovství světa v běhu na 100 kilometrů. Všichni z nich se umístili v top 25.
Záznamy z monitorovacích zařízení byly shromážděny a analyzovány s tímto výsledkem: Průměrná kadence běžce byla 182 kroků za minutu. Trasa sestávala z deseti kol o délce deset kilometrů, přičemž trať byla rovinatá a v potaz se kromě samotných kroků bralo i pohlaví jednotlivců, jejich věk, výška, váha a předchozí běžecké zkušenosti.
Při interpretaci statistických dat se ovšem vědci musí pečlivě vyhýbat všem interpretačním pastem. Jedna z těch nejfrekventovanějších je, že zapomenete na důležitou charakteristiku průměru: Průměr je veličina popisující celek, určitou množinu a absolutně nic nevypovídá o jednotlivcích, jednotlivých prvcích množiny. (Je to úplně stejné, jako když si přečtete, že průměrný plat v České republice je XY korun, ale ve skutečnosti takovou částku skoro nikdo nebere.)
Výzkumníci dospěli k průměrné hodnotě 182. To by mělo být v pořádku. Navíc se číslo kryje i se zažitými představami. Je ale potřeba doplnit další data, abychom údaj mohli chápat správně: Individuální průměrná kadence se pohybovala mezi 155 až 203 kroky za minutu. Jedinci s těmito krajními hodnotami absolvovali 100 kilometrů ve špičkových časech a s výslednými časy lišícími se o drobné minuty (celý závod trvá těm nejlepším přes šest hodin!).
Existuje snad ještě jasnější důkaz pro to, že řídit se obecným číslem, obyčejným aritmetickým průměrem jednotlivých hodnot je nesmyslné a neužitečné? Navíc vědci nenašli žádné statisticky významné souvislosti mezi kadencí a věkem, váhou nebo předchozími zkušenostmi s během. Jediným významným faktorem byla výška. Vyšší běžci dělali delší kroky, ale naopak měli nižší kadenci, zatímco menší běžci s kratšími kroky měli frekvenci vyšší.
Závěr studie je prostý, jednoduchý, krátký a jednoznačný: Neexistuje žádné magické číslo, kterým by se měli řídit všichni.
