Článek
"V letošním roce bych se rád kvalifikoval na olympijské hry do Ria v maratónu. Potřebuji k tomu stlačit svůj čas na maratón pod 2:15:00 (zatím mám osobní rekord 2:17:44). Proto jsem se rozhodl, že svému snu dám vše a vyrazím na dlouhodobé soustředění do Mekky vytrvalostního běhu, keňského města Iten, které leží na náhorní plošině ve výšce 2400 m nad mořem.
Proč Keňa?
Afrika mě lákala už kdysi v počátcích mého běžeckého tréninku, když jsem sledoval na internetu tréninková videa keňských šampiónů, kteří pocházejí právě z Itenu. Dalším impulzem pro mě bylo přečtení knihy Běhání s Keňany. Ovšem poté jsem se myšlenkou na soustředění v Keni přestal zabývat.
K tréninkovým kempům jsme využívali krásy Alp nebo náhorní plošiny v Maroku. Ale po pár nevydařených závodech v loňském roce jsem chtěl něco ve své přípravě změnit. Dát tomu opravdu vše. V červnu jsem úspěšně dokončil vysokoškolská studia a v ten moment se ze mě stal nezaměstnaný, vlastně „profesionální“ běžec. Cíl pro rok 2016 je jasný, OH v Riu. Proto jsem na nic nečekal a naplánoval si cestu za svým snem.
Jak nás Afrika přivítala?
V pátek 15. ledna jsem s kamarády Alešem a Milanem, které jsem na soustředění zlákal, letěli přes Istanbul do Nairobi. Tam jsme rozmýšleli, jestli se do 350 km vzdáleného Itenu vydáme místními dopravními prostředky zvanými matatu, nebo zvolíme bezpečnější cestu letadlem do Eldoretu a pak si na pár kilometrů vezmeme taxi. Kluci mě přehlasovali, tak jsme letěli malým vrtulovým letadélkem. Poté nasedli na taxi, nic jiného na letišti v Eldoretu nebylo, ale místní ceny jsou velmi příznivé, takže nám to rozpočet nenarušilo.
Po pár desítkách kilometrů jsme konečně dorazili do Itenu k uvítací plechové bráně s nápisem: WELCOME TO ITEN HOME OF CHAMPIONS, našemu novému domovu pro příští dva a půl měsíce. Možná to někomu přijde malicherné, nudné nebo bláznivé si odjet na někam do Afriky a tam si běhat. Ale pro mě je to splněný sen, trénovat s nejlepšími běžci světa.
První dojmy z Itenu
Po příjezdu jsme nevěděli, kde sídlí náš apartmán. Obydlí zde nemají čísla, takže najít ten správný dům je těžké. Naštěstí jsem si koupil na letišti keňskou sim kartu a měl nějaká telefonní čísla, na koho se obrátit. Takže po chvíli strachu za námi dorazil náš pan domácí a odvedl nás do našeho sídla. Cesta k němu je specifická. Musíte u benzinové pumpy prolézt kolem zdi dírou v plotě, pak jít kousek cizí zahradou, zatočit vpravo a jste u nás.
Protože jsme byli po cestě hladoví a už se stmívalo, tak nás pan domácí vzal do hotelu bývalého světového rekordmana v maratónu Wilsona Kipsanga. Jídlo bylo velmi dobré, ale ceny byly spíš pro západní Evropany, takže nic pro české profesionální běžce. Hned následující ráno nás v 6:30 probudila velmi melodická africká hudba ze sousedního kostela, ani nám to nevadilo, i když jsme se chtěli po cestě víc prospat.
Šli jsme se projít po Itenu a město na nás zapůsobilo. Do centra je to od nás necelý kilometr, cesta obklopena různými malými obchůdky se vším možným: řeznictví, stolařství, auto-moto opravna, banky, smíšené zboží, zelinářství, čističi a opraváři obuvi, trh, „supermarket“ i hotely, které jsou vlastně restaurace.
Jeden takový jsme navštívili hned další den, když jsme chtěli vyzkoušet místní stravování. Z venku tento hotel vypadal jako polorozpadlá dřevěná bouda, uvnitř to nebylo o nic lepší. Nezalekli jsme se a zasedli ke stolu, jídelní lístek hrdě hlásal: „First class hotel for fast and quality services“. To mě uklidnilo, tak jsem si vybral raději to nejdražší jídlo a keňský čaj (černý čaj s mlékem a cukrem). Najedl jsem se královsky, zaplatil v přepočtu 25 korun a s nadšením se do místní restaurace druhý den vrátil.
První tréninky
Po návratu z nedělního průzkumu Itenu jsme se dozvěděli, že je v pondělí společný běh v 9:30 z „meeting pointu“, který je hned naproti přes silnici od našeho apartmánu. Tak jsme neváhali a šli to v pondělí plni nadšení zkusit. Na programu byl „medium“ běh, na který se sešlo přes padesát běžců. Asi po minutě a půl zapůsobila nadmořská výška a rychlost čelní skupiny, zůstali jsme beznadějně poslední a zbytek tréninku jsme doběhli svým tempem sami.
Většinou mi vždy na soustředěních trvá, než se aklimatizuji na větší nadmořskou výšku, stejné to bylo i tady, dokonce bych řekl, že první dny jsem dost trpěl i při loudavém tempu 4:30/km. Naštěstí se to každý den zlepšuje a na sporttesteru pozoruji, že tepová frekvence už není tak vysoká. Celý zbytek týdne jsem pak raději běhal jen v aklimatizačním tempu.
Další pondělí přišel druhý pokus, jestli vydržím chvílí běžet s Keňany. Tentokrát se sešlo odhadem devadesát běžců. Po startu jsem zjistil nové pravidlo běhání s Keňany: „Čím víc běžců, tím rychlejší tempo“.
Čelo nasadilo zběsilé tempo, ale na rozdíl od předchozího týdne jsem se jakž takž držel ve vláčku, který se velmi rychle natahoval na keňských prašných cestách. Doběhl jsem do dvanáctého kilometru, zbytek okruhu jsem doklusal. Zážitek to byl ovšem neskutečný, takové běžecké divadlo, které bych přál zažít každému běžci. Proto pondělní dopoledne už budou pořád vyhrazena společným běhům s Keňany.
V dalším zápisníku se například dozvíte, jak pokračuje můj trénink, poznatky z návštěvy místního atletického stadionu, kde trénují světoví a olympijští šampióni, i ze dvou závodů v přespolním běhu, kterých se zúčastňují stovky nadějných běžců."